Postavy do hry

Jméno postavy: Thomas Adam Clifford

Typ role: muž

Zařazení: Havraspár

Přibližný věk: kolem 20

Medailonek:

Zvuk klepadla Phillipu Inchmurrinskou, představenou Havraspárské koleje, udivil. V tuto dobu měli studenti dlít ve svých pokojích a vybalovat svá zavazadla, případně se neřízeně pohybovat po celé škole a zkoumat, jestli se přes léto někde neobjevila zapomenutá truhla zlata nebo podobný nesmysl, pořizovat čerstvý plánek Protivových pastí a uplácet skřítky, aby prozradili, co bude večer na stole. Ostatní mistři se pak měli ukrývat ve svých vlastních komnatách a pracovnách a užívat si poslední letošní chvíle ticha. Společně se uvidí za pár hodin na velké hostině, a jestli někdo potřeboval říct něco důležitého někomu z kolegů, tam na to bude času dost.

„Vstupte,“ řekla po chvíli. 

„Thomasi? Co si přeješ?“ zeptala se, když klepající vstoupil do místnosti. „Nemáš být s ostatními venku a hledat nové tajné chodby?“

„Paní, přišel jsem v závažné věci,“ studentův hlas se chvěl, evidentně jej stálo velké úsilí za klepadlo vůbec vzít. „A chtěl bych to mít vyřešené dřív, než začne obvyklý shon. Věnuješ mi chvíli tvého času, prosím?“

„Tak mluv,“ usmála se čarodějka povzbudivě a pokynula ke křesílku naproti svému vlastnímu. Na nízkém stolku mezi nimi stály dva poháry s vínem.

„Musím ti, má paní, sdělit,“ nadechl se Thomas, „že tento rok bude pro mě posledním, po který budu navštěvovat zdejší školu.“ Mluvčí se po vyslovení této věty sesunul do křesílka. 

„A jak jsi k tomuto rozhodnutí došel?“ Phillipa se snažila, aby nezněla překvapeně, a hlavně ne zmateně. Tohle nebylo něco, s čím by měl jakýkoliv žák na začátku roku přijít. „Nechci se tě dotknout ani znevažovat tvé schopnosti, ale názor můj i ostatních představených je, že ke složení absolutoria ti chybí aspoň dva, či lépe tři roky intenzivního studia.“ Clifford nepatřil mezi nejlepší žáky školy, ale měl v sobě něco, co Phillipě dávalo jistotu, že bude velmi dobrým kouzelníkem, až přijde jeho chvíle.

„Musím,“ vypadlo po chvíli z Thomase. „Otci už došla trpělivost a před svědky prohlásil, že mám poslední rok, abych se naučil mít vše pevně v rukou a vrátil se na své místo.“

„Tvoji rodiče jsou mudlové, že?“

Thomas přikývl. „Ti nejryzejší mudlové, jaké lze v Norwichi najít.“ 

„Takže šance, že by pochopili, co znamená studovat v Bradavicích a proč je nutné studium dokončit...“ zamyslela se Phillipa, odpovědí jí bylo zavrtění hlavou.

Mladík se natáhl po poháru a trochu upil. „O to se snažím pořád, ale pro otce jsem podivná zvrhlost, která se vymkla božímu záměru, a ve škole jsem byl jen proto, abych se naučil své schopnosti kontrolovat, nebo jak on říká ‚uspat navěky‘. Pokud se někdo z rodiny dozví, jak tu to ‚uspávání‘ probíhá,“ Thomas se lehce ušklíbl, „tak mí příbuzní zapomenou, že jsem kdy existoval a ztratím vše. Otec je v Norwichi velmi vlivný muž a bez jeho požehnání tam nebudu nikým.“

„A kdo říká, že musíš být někým v Norwichi?“ Ze stínu závěsu u okna vystoupila vysoká postava, došla ke stolku s poháry a shýbla se pro ten, ze kterého před chvíli Clifford upil. Ředitel DuBois byl podle všeho v místnosti celou dobu, a to víno na stole bylo jeho, došlo v tu chvíli Thomasovi. Podle všeho však ředitel buďto úbytek vína nepostřehl, nebo se rozhodl to ignorovat.

 „Pane Clifforde, pověz mi,“ otočil se DuBois přímo na Thomase. „Za těch pár let, co jsi na škole, jsem se zatím dozvěděl, co chce tvůj otec, co chce tvoje rodina, co chtějí norwichští páni a radní… a dnešek v tom nebyl výjimkou. Možná je na čase, abys řekl, co chceš ty. Odpověz si, a nemusíš hned, máš na to, jak jsi řekl, celý rok: Co chce čaroděj Thomas Adam Clifford? Je to jeho svět, do kterého se má vrátit?“

Thomas si musel přiznat, že tohle byla jedna část toho, co nejspíš potřeboval slyšet, a to od někoho jiného než od své vlastní hlavy. Ta druhá odpověď, kterou chtěl slyšet od někoho druhého, a kterou mu něco uvnitř šeptalo, byla že se s otcem určitě rozumně dohodne, že nemůže být tak nevděčný aby se odvrátil od všech svých blízkých a zahodil jedním pohybem vše co pro něj znamenají… no, jak řekl ředitel, na rozhodnutí má rok. Ředitel přešel ke knihovně havraspárské představené a prstem se dotkl rytiny na obalu jedné knihy. „Řekne mi žák havraspárské koleje, co to je?“ 

Thomas se zamyslel. Ta první odpověď byla příliš nasnadě, a ředitel zcela určitě nechce slyšet, že jde o znak havraspárské koleje. To by se neptal takto. Orel je také špatně. V kontextu toho co před chvíli řekl… „Křídla,“ vypadlo z Thomase a s potěšením mohl konstatovat, že oba dva mistři přikývli.

„Tak běž a ukaž všem, že je nemáš jen na okrasu,“ usmála se Havraspárská představená a pokynula mu ke dvěřím.

„Říkal jsem ti, že to takhle dopadne. Už to začalo a případů jako Clifford bude stále víc. Pro mudly nejen v Norwichi jsme nestvůrami, zvrácenostmi, něčím, co mezi sebou nechtějí. Položme si tedy otázku, chceme my mudly?“ Zbytek ředitelových slov už ztlumily zavřené dveře.

Klíčová slova: rodina / domov / rozhodnutí

Jméno postavy: Antoine Pierre Malfoy

Typ role: muž

Zařazení: Havraspár

Přibližný věk: kolem 25

Medailonek:

Bradavický hrad, začátek září 1292

Venku se již pomalu šeřilo, poslední paprsky zapadajícího slunce zalévaly místnost ve věži zlatavým světlem, ve kterém se stříbrné stuhy na těžkých modrých závěsech havraspárské ložnice třpytily jako živoucí kov. Znakem této koleje byl orel a živlem vítr, a prý právě proto Rowennini následovníci sídlili ve věži. Mladík vybalující si zavazadlo tohle všechno samozřejmě věděl. Dějiny Havraspáru znal ještě dříve, než jej do něj Moudrý klobouk před lety, k překvapení celé rodiny, zařadil. 

Antoine Pierre Malfoy byl prvním, kdo nepatřil do Zmijozelu, v dlouhé linii čarodějů, která své počátky v Anglii psala od dob, kdy první z tohoto rodu připlul s ostatními normanskými čaroději pod hadí korouhví. Antoine ale nelitoval, byl na svou kolej hrdý. 

Podíval se ven na zapadající slunce a v duchu počítal. Do večeře na uvítanou ještě nějaký čas zbývá, vybalit ještě stihne. Sáhl do malé kapsičky na vaku a vytáhl z ní složený list pergamenu. Byl to úhledně sepsaný seznam, podle kterého začal ze zavazadla vytahovat různé věci a skládat je na hromádky na posteli. Jen co objevil brk s inkoustem, začal položky odškrtávat. 

Čistý pergamen, nové brky, vosk na pečetě. Svitky a knihy, které hned zítra zajde vrátit do knihovny. Nová zástěra na hodiny lektvarů a druhá na bylinkářství (kdo by chtěl mít lektvarové přísady na zástěře od hlíny a naopak, že).Takto pokračoval, dokud nedošel až na konec seznamu. Výborně, nic na výuku nezapomněl. Vybalené studijní potřeby umístil na police, kam patřily. 

Na posteli přistál další vak, tentokrát s osobními věcmi, který následoval další seznam. Antoine postupně vyskládával jednotlivé kusy oděvu. Byl mezi nimi i slavnostní surcot, co kdyby bylo potřeba i tady se obléct jako pravý šlechtic. Chvíli jej podržel v ruce a po krátkém zamyšlení dal stranou od ostatních věcí. Ano, zahajovací večeře by mohla být právě tou příležitostí.

Jako další v brašně nahmatal pohár. I když ve škole nádoby na pití rozhodně nechyběly, on pil rád ze své vlastní. Pohár byl stříbrný a mezi dalšími rytinami se vyjímal rodinný erb Malfoyů, ostatně černozeleným znakem byla ozdobena velká část jeho osobních věcí. Šlo o rodinnou hrdost a tradici, jak mu otec neváhal připomenout při každé příležitosti. Stejně jako teď před odjezdem do Bradavic, ušklíbl se Antoine, když se mu do mysli vkradla tahle vzpomínka. 

„Synu,“ začal otec vážně, „musíme si promluvit jako muž s mužem. Ano, je to nezbytné,“ pokračoval, když se Antoine zatvářil překvapeně a už už se nadechoval, že by něco namítl. „Všechny tvé argumenty jsem slyšel nejméně třikrát, ty vážné i ty naprosto dětinské, kterých byla naprostá většina. Tentokrát už neprojdou žádné výmluvy. Jsi dospělý podle anglických i kouzelnických zákonů, takže bys ses měl ke skutečnosti postavit čelem. Jsi můj prvorozený syn, dědic slavného a hrdého jména, a je nejvyšší čas budovat svůj odkaz a začít myslet na dědice.“Otec synovi významně položil ruku na rameno a nadechl se: „Dávám ti poslední rok na to, aby sis sám našel vhodnou nevěstu, jinak se v červenci příštího roku podvolíš mojí vůli a vezmeš si tu, kterou jsem ti již vybral.“

Oblíbený pohár s rodinným erbem se Antoinovi najednou zdál chladný, stejně jako otcovo rozhodnutí. Dobře věděl, jakou nevěstu mu vybral. Florentina de Luveny, dcera somersetského šerifa a s Antoinem se znali od dětství. Splňovala otcovy požadavky – byla bohatá, dobrého původu a z vlivné rodiny, to ano. Ale že by byla nějak zajímavá, hezká, nebo že by s ní Antoine toužil strávit zbytek života… 

Odložil pohár na své místo na okenní římse. Slunce už zapadlo a ložnice se ponořila do šera. 

Prý jeden rok. Pak se Antoine zamyslel znova. Vlastně proč ne? Je to jen další úkol, který má řešení. „Lumos!“ pronesl zvučně a jedním mávnutím hůlky místnost zase osvětli. Jako všechny úkoly ve škole, jen tentokrát jej nezadal mistr, ale jeho vlastní otec. A na otce se musí chytře. Sáhl pro pergamen a začal psát další seznam. Kde jinde by měl začít hledat tu nejvhodnější čarodějku?

Klíčová slova: romance / rodina / volba

Jméno postavy: Evan / Elanor Powel

Typ role: obojetná 

Zařazení: Havraspár

Přibližný věk: 25 - 30

Medailonek:

Bradavice, první den výuky, začátek září 1292

„Tímto bych vás tedy chtěla ještě jednou v Bradavicích přivítat,“ ukončila žena v tmavě modrých šatech svůj proslov a pokynula studentům v učebně. „Pokud budete mít nějaké dotazy k probírané látce, neváhejte mě vyhledat. Studenti Havraspáru nechť tak učiní i v případě jiných záležitostí, mé dveře jsou vám otevřené,“ usmála se Phillipa Inchmurrinská, havraspárská představená, povzbudivě na nové studenty Školy čar a kouzel. 

„Nyní mne prosím omluvte, neodkladné záležitosti vyžadují moji pozornost. V dalším výkladu bude dnes pokračovat má asistentka, slečna Powell.“ Než nenápadné ženě, která stála vzadu u dveří a tvářila se nezúčastněně, došlo, co se děje, byla starší čarodějka pryč. 

V místnosti zavládlo ticho plné očekávání. Elanor se narovnala a se vší důstojností přešla na místo, kde ještě před chvílí stála její představená. Snažila se, aby na ní překvapení z celé situace nebylo znát. Nevzpomínala si, že by souhlasila s tím, že povede prakticky celou hodinu. Asi jí to mělo dojít, když jí Phillipa spolu s žádostí o asistenci předala sepsanou osnovu a třikrát jí opakovala, že hlavně musí být na prváky milá. Zběžně přelétla pohledem studenty sedící v dřevěných lavicích. Co nadělá, teď už tu hodinu odučit musí. 

„Nuže začněme. Mé jméno je Elanor Powell, a jak jste právě slyšeli, úvod do dějin Bradavické školy čar a kouzel dnes povedu já. Máte-li zde studovat, bylo by více než vhodné o zdejší škole také něco vědět. Nedělám si iluze, že by se kdokoliv z vás,“ odmlčela se a kriticky si změřila své dnešní svěřence, „po této stránce připravil. Ale třeba mě překvapíte. Kdo mi dokáže říct, kdy byla zdejší škola založena a za jakých okolností se tak stalo?" 

Před Elanor se, jak očekávala, zvedl les rukou. 

„Ano, ano, samozřejmě, kolem roku 1000 čtyřmi zakladateli, Rowenou Havraspárskou, Godrikem Nebelvírem, Helgou Mrzimorskou a Salazarem Zmijozelem. To ví i domácí skřítci v kuchyni. Podělí se s námi ale také někdo o méně známé detaily? Třeba proč právě zde? Za jakých magických podmínek? Z čeho byla stavba hradu financována, či zda se to celé obešlo bez potíží?"

Les rukou s každou další otázkou řídl, až nakonec nezůstala nahoře ani jedna.

„Nikdo… Příprava žádná, přesně jak jsem čekala,“ odfrkla si Elanor. Tohle bude zase dlouhý rok, pomyslela si znechuceně a pustila se do výkladu. Když končila hodinu, byla naprosto zničená. Takové plýtvání časem. Pokud alespoň dva z nich prokáží skutečný talent, bude to hodně. Ostatně, kdyby se adepti pro studium vybírali přísněji, a ne jen podle magického potenciálu, škole by to jen prospělo.

Úhledně poskládala své poznámky zpět do kožených desek, smetla zrnko prachu z havraspárského erbu na čelní straně, a zamířila rovnou do knihovny. Místa, které bylo na škole jejím druhým domovem. Prošla dlouhou chodbou, po dřevěném schodišti nahoru do druhé části hradu, znovu po schodech, a pak už se před ní otevřel ráj. Pohled do sálu plného regálů zaskládaných knihami a svitky jí vždycky vyrazil dech, stejně jako když ji sem před lety přivedli poprvé. Místnost byla osvětlená z části stříbrnými lampami, z části denním světlem, které sem dopadalo skrz velké kulaté okno s vitráží havraspárského orla. A jak krásně voněla… Elanor nic nevonělo tak omamně jako knihy a zašlé spisy. Zhluboka se nadechla a poprvé za dnešní den se usmála.

„U všech svatých, to snad ne!" polekaně vykřikla při pohledu na svůj stůl. Nebyl srovnaný tak, jak ho dopoledne opustila. A navíc pergamen, který měla rozečtený, chyběl! Rozhlédla se kolem a hned ji napadlo, kdo za to může. No jistě, po létě se vrátili studenti a takhle to potom dopadá. Kdo je tu potřebuje? Bez nich byl na hradě mnohem větší klid! 

Několik mávnutí hůlkou a stůl byl zase uspořádaný tak, jak to měla ráda. Taky to mohli být jen raraši, uznala, když se trochu uklidnila. V poslední době se v knihovně trochu přemnožili, už několikrát je musela pochytat a vynést ven. Odpoledne projde jejich skrýše a snad tam chybějící pergamen najde. Teď si ale potřebuje spravit náladu po těch prvácích a do něčeho se v klidu začíst. 

Po krátkém zamyšlení zamířila do zadní části knihovny, kam dopadalo už jen světlo lamp. Stanula před umně tepanou zlacenou mříží, zdobenou malými sovami, která vyplňovala celý prostor průchodu do další, mnohem menší místnosti. Na polici vedle seděla černá kočka, která na ni mžourala jantarovýma očima. Když se Elanor dotkla kulaté kliky, tiše na ni mňoukla na pozdrav. Pohladila kočku po hlavě a otevřela mříž. 

„Ani ty by sis do oddělení s omezeným přístupem neměla chodit, jak se ti zachce,“ ozvalo se jí za zády. Stála tam štíhlá plavovlasá žena, ruce založené v bok a měřila si ji ostrým pohledem. Knihovnice měla samozřejmě přehled o všem, co se v jejím království děje. 

„No běž, co mám s tebou dělat. Před studenty se tam ale zbytečně nepromenáduj, když už je tu máme zpátky.“

A už je to tu zas, studenti. No opravdu, kdo je tady potřebuje? A s tím Elanor prošla magickou bariérou do knihovny za mříží. 

Klíčová slova: vědomosti / tajemství / odstup

Jméno postavy: Aurora McLaggan

Typ role: žena 

Zařazení: Havraspár

Přibližný věk: kolem 18

Medailonek:

Bradavický hrad, zhruba polovina září 1292

„Takže vážně turnaj? Kouzelnický?“ ptala se Isolda nevěřícně.

Trojice dívek právě uháněla chodbami Bradavického hradu, jen za nimi dlouhé šaty vlály.

„Opravdu,“ potvrdila Aurora. „Nathan se o tom bavil s Hamishem, a ten to slyšel někde doma. Když si mě všimli, samozřejmě ztichli, ale určitě říkali kouzelnický turnaj." 

„Takže jsem si to myslela správně!" prohlásila vítězně třetí z nich, Brighid. 

Dívky byly nejlepší kamarádky, a pokud se někde objevilo nějaké tajemství, bylo nad slunce jasné, že jej budou vzápětí vědět všechny tři.

„Je vám jasné, že taková akce bude chtít důkladnou přípravu i z naší strany?“ pokračovala Brighid. 

„Neboj, v knihovně je všechno, co potřebujeme,“ odvětila Aurora přes rameno a už mizela po schodech nahoru. 

Její kamarádky se na sebe pochybovačně podívaly. Všechno rozhodně ne, občas nemělo smysl se hádat. 

Aurora se opřela do těžkých dubových dveří, za nimiž ležel cíl jejich cesty. Místo klidné svatyně vědění je však přivítala explodující spoušť a uši trhající vřískot. Raraši byli snad všude. V policích s knihami, na stříbrných lampách, i na stolech, kde se obvykle v tichosti studovaly staré spisy. Dva se zrovna přetahovali o kalamář s inkoustem, jiný se válel na podlaze a pokoušel se pozřít nějaký svitek, a jeden právě maloval orlovi v havraspárské okenní vitráži bradku. 

Ve všem tom zmatku pobíhala čarodějka a marně zápasila s jedním obzvláště urputným. Usadil se jí přímo za krkem a snažil se jí vydloubnout oko labutím brkem. Jakmile si všimla příchozích děvčat, křikla na ně: „Vstup do oddělení s omezeným přístupem za pochytání všech rarachů!" 

Dívky nemusela dvakrát pobízet, pomohly by i tak. Hůlky měly v ruce a daly se do práce. Netrvalo dlouho a všichni raraši byli znehybněni ve velké modravé kouli tělíček a končetin, kterou Brighid mávnutím odeslala ven k lesu. Tam ať si škodí, jak je jim libo. V knihovně konečně zavládl klid. 

„Zdravím, Auroro, ani nevíš, jak ráda tě vidím,“ došla k nim Elanor Powell, zdejší asistentka a neúspěšná lovkyně rarachů. 

„Chceš pomoct s úklidem?“ kývla Aurora na pozdrav. Elanor však jen zavrtěla hlavou. „Díky, ale nevíte, co kam patří. Rarachy si obvykle řeší knihovnice sama,” dodala, když přehlédla tu spoušť. „Ale tahle smečka by určitě udolala i ji.“

Dívky po chvíli vybraly jeden ze stolů jako nejméně zaneřáděný a usadily se k němu.

„Myslíte, že se ty Francouzky budou turnaje taky účastnit?“ vrátila se Isolda k původnímu tématu. „Prý jsou z nějakého kláštera, to mi nezní zrovna bojovně.“ 

„To by asi měly, když ho ředitel pořádá při příležitosti jejich návštěvy," odpověděla Aurora, která se právě vrátila ke stolu s hromadou knih. Vzala to svědomitě, přes plnou náruč skoro nebyla vidět. „Tohle všechno potřebujeme?“ zatvářila se Isolda nejistě, když hromada přistála na stole. 

„Tohle je jen na začátek,“ odfrkla si Aurora a zamířila do oddělení s omezeným přístupem.

O několik hodin později byly dívky stále v knihovně. Hromada knih, pergamenů a svitků stále rostla a hrozila, že zavalí jednu nadšenou a dvě otrávené čarodějky.

„Poslyš, Auroro," zvedla Isolda hlavu od obzvláště tlustého svazku. „Co Nathan?“

To okamžitě probralo i Brighid: „Ano, povídej, už se konečně vyslovil?“Tohle téma je zajímalo určitě víc než ‚zpětný náraz při střetu dvou antagonních zaklínadel‘.

Aurora se lehce začervenala. Nathan Cunegan byl její milý ze Zmijozelu, jejich známost trvala přes rok a podle jejího názoru bylo zasnoubení na spadnutí.

„No co myslíš? Kdyby s tím přišel, jste vy dvě první, kdo se to dozví,“ odbyla kamarádky Aurora. „Někdy by mě zajímalo, na co ještě čeká," dodala napůl otráveně, napůl smutně, a rovnou si i odpověděla: „Určitě jen na vhodnou příležitost. Muži dokážou být v některých věcech tak váhaví!“

„Tak v tom mi někoho připomíná,“ zatrpkle se usmála Isolda. 

„Neplánuje to na ten turnaj?“ přemýšlela Brighid. „Prázdná škola, žádná výuka, spousta času najít si tě o samotě...“ 

„Nebo ještě čeká, jestli nenajde nějakou lepší,“ zamračila se Aurora. „Třeba nějakou francouzskou nánu… Nebo třeba Kassandru, na poslední hodině lektvarů se na ni nějak moc usmíval.“

„Ale prosím tě, to by ti neudělal!“ skoro vykřikla Isolda. „Na tvém místě bych se spíš zamyslela, co si takovou příležitost vzít na sebe.“

        „Pssssst!“ ozvalo se odkudsi z knihovny, která už začínala vypadat celkem uspořádaně. 

Aurora jen zakroutila hlavou. „Opravdu bychom měly být potichu. A já ještě raději dojdu pro nějaké knihy.“ Její kamarádky si svorně povzdechly a znovu se daly do hledání v kouzelnických spisech.

Klíčová slova: romance / sesterství / rivalita 

Jméno postavy: Isaac / Iolanthe Peverell

Typ role: obojetná 

Zařazení: Havraspár

Přibližný věk: kolem 20 

Medailonek:

Bradavické pozemky, konec září 1292 

V lese poblíž bradavického hradu se nacházelo malé skalní město tvořené obnaženými skalami a balvany, jeho věže byly obroušené skotským počasím a porostlé zeleným mechem. Posledních pár staletí na nich navíc přibývaly spáleniny a stopy po výbojích surové energie, způsobené častým nácvikem zaklínadel.

Dnes měly být mlčící kameny opět svědky více i méně povedených kouzel, alespoň soudě podle rusovlasé čarodějky, která čekala na okraji skalisek na své studenty. Nešlo o nikoho jiného než o Siwan ap Trefdraeth, představenou zmijozelské koleje, a především mistryni bojové magie. Dnešní lekci si vyžádali přímo studenti, a to zcela výjimečně ze všech čtyř kolejí.

„Jsem ráda, že alespoň někteří z vás si uvědomují důležitost turnaje,“ oslovila Siwan tucet budoucích účastníků. „Jde o naše první osobní setkání s čarodějkami z Krásnohůlek, a všichni očekáváme, že předvedete to nejlepší, co ve vás je. Úkoly v turnaji vás prověří po všech stránkách, ale dnes jsme zde kvůli vašim dovednostem v boji. Meč potřebovat nebudeme, lorde Hamishi,“ zarazila mistryně uprostřed tasení zmijozelského studenta. Sama sáhla po elegantní hůlce a mávnutím mezi blízkými kameny vytvořila několik terčů. „Jelikož některé z vás nevídám zas tak často, procvičíme si nejdřív základy. Do střehu!“

Všichni začali sesílat zaklínadla a Siwan procházela mezi nimi. Zadávala nové a nové pokyny, občas opravila chybnou formulaci či nedbalé gesto. Již během opakování zaklínadel ze začátku trivia se objevily rozdíly mezi jednotlivými čaroději. Pro většinu studentů a studentek byla bojová kouzla druhou přirozeností a sesílali je prakticky bez přemýšlení, ale na některých byla přeci jen vidět nejistota a váhání. 

Isaac Peverell z Havraspáru nebyl nejistý ani nešikovný, ale i tak před každým pohybem hůlky chvíli posečkal. Ne že by nevěděl, jak přesně dané kouzlo seslat, ale i to nejjednodušší zaklínadlo si přece zasloužilo plné soustředění, a hlavně jasný účel, který má splnit. Jen hlupáci bezhlavě sahají po hůlce, aniž by věděli, čeho přesně chtějí dosáhnout. Ostatně, proto také Moudrý klobouk Isaaca na začátku studia bez zaváhání poslal přímo do modrostříbrné koleje.

Jak rostla obtížnost kouzel, které jim mistryně zadávala, rostl i počet pokynů, kterými korigovala snažení studentů. Isaac s uspokojením sledoval, že patří k velmi malé skupince nejlepších, kterým rusovlasá čarodějka neměla téměř co vytknout.

Samozřejmě ho to nepřekvapilo, byl výborný student a jen málokdy se mu v něčem nedařilo. Navíc, to, že bude patřit mezi nejlepší, okolí bralo tak trochu jako samozřejmost. Peverellové byli slavným kouzelnickým rodem proslulým zejména výrobou artefaktů, a od dob jeho dědečka Ignota se od nich očekávaly téměř zázraky. Že by se potomek této rodiny do turnaje nepřihlásil, to nikomu ani nepřišlo na mysl. A Isaac měl jasný cíl: vyhrát. Šanci měl, jak soudil, rozhodně lepší, než horkokrevní střelci z Nebelvíru či Zmijozelu, kteří bez rozmyslu pálí zaklínadla a div si nezapálí vlastní klobouk.

„Pro začátek stačí,“ zvolala Siwan po pár hodinách. „Nevedete si špatně, ale někteří z vás budou muset hodně přidat.“ Čarodějka nikoho nejmenovala, ale několik studentů se začervenalo.

„A teď si dáme trochu náročnější cvičení.“ Siwan vytáhla hůlku a švihnutím vyměnila notně ostřílené terče za nový: zpoza kamenů se do vzduchu vznesla šedomodrá wyverna. Držela se asi dvacet sáhů od čarodějů a její syčení se mezi skalami odráželo několikanásobnou ozvěnou.

„Je to samozřejmě jen iluze,“ otočila se mistryně s milým úsměvem na studenty, „ale pro naše účely víc než vyhovující. Začne třeba Dunstan z Hexhamu. Jak si poradíš s pohyblivým terčem? Předveď se.“ 

Dunstan kývl a okamžitě vypálil pět ohnivých střel do míst, kde kroužil rozlícený ještěr. Tři našly svůj cíl, zbylé dvě se rozprskly o okolní skály.

„Působivé,“ ohodnotila jeho výkon Siwan. „Ale jak vidíte, nový terč zatím nepotřebujeme. Další půjde Kassandra McIntire. Jaký postup zvolíš ty?“

Postupně se vystřídali všichni, až naposledy přišla řada i na Isaaca. Postoupil dopředu, pečlivě si vybral místo a zvedl hůlku do střehu. Přimhouřil oči a špičkou hůlky chvíli kopíroval pohyb svého protivníka. Pak hůlku sklonil, uvolnil si ramena a párkrát zkusmo švihl do vzduchu. Rozhlédl se kolem sebe a udělal dva kroky stranou. „Lepší povrch,“ zamumlal si.

„Tak už čaruj!" ozvalo se někde z Nebelvíru posměšně.

Isaac si z toho nic nedělal. Zhluboka se nadechl a vydechl. Namířil hůlku, švihnul paží a křiknul formuli. Wyverna se pod nárazem kouzla se vzteklým řevem zkroutila a celá iluze se vzápětí rozprskla v gejzíru oslňujících jisker. 

„Výborně!“ pochválila ho Siwan.

„Takhle“ otočila se k ostatním, „vypadá správně nasměrované kouzlo. Pálit od boku zvládne každý,“ podívala se koutkem oka na nebelvírské, „ale dobrý kouzelník musí také umět mířit a taktizovat. Je mnoho nepřátel, kteří vám dovolí jen jednu ránu. Moc dobře, pane Peverelle,“ usmála se ještě jednou na Isaaca. „A to je pro dnešek vše. Čekala jsem tedy, že těch terčů bude potřeba víc..."

„Mířit a taktizovat,“ napodobil Dunstan hlas zmijozelské představené, když cestou zpět k hradu míjel Isaaca. „Modli se, aby proti tobě vždycky stály jen terče a iluze. Ty si počkají, než se uráčíš rozmyslet, a neurvou ti u toho taktizování hlavu. Uvidíme se na turnaji, pane Peverelle.“

Za zády se jim ozval dunivý smích Hamishe Thornhilla. „Je to divný, ale jednou musím souhlasit s nebelvírským floutkem a ještě k tomu anglánem.“ Klepl Dunstana po rameni a naklonil se k Isaacovi. „Uvidíme se na turnaji.“

Klíčová slova: dědictví / ambice / rozvaha 

Jméno postavy: Brighid z Cill na Manach

Typ role: žena 

Zařazení: Nebelvír 

Přibližný věk: kolem 20 - 25 

Medailonek:

  Podle jména představeného nebelvírské koleje, Karstena Thorwaldsena, si spousta lidí myslelo, že jde o potomka Norů, kteří ještě před 300 lety sužovali svými nájezdy celou jižní Anglii. Předkové tohoto dobráckého hromotluka však patřili k rytířům, kteří doprovázeli aquitánskou vévodkyni Eleonoru do jejího nového domova, a Karsten osobně, byl Angličan do morku kostí. Kromě toho to byl jeden z nejlepších učitelů obranné magie, jakého Bradavice za dlouhá léta měly. Většina studentů mu říkala podle jeho nejčastější kořisti: Garou.

Když teď Brighid vedl ze společenské komnaty v nebelvírské věži a mířili do částí hradu, kde obvykle neměli studenti co dělat, nevěděla, co si má myslet.

Že by ji ředitel chtěl pochválit za tu zimní zahradu, která s přicházejícím podzimem začínala ukazovat své skryté kouzlo? Ale to by tu stály i její přítelkyně. Ani ony samy nebyly schopné říct, která část je čí dílo, tedy koho za co víc chválit. Spolu s Isoldou a Aurorou byly schopné zvládnout každé zaklínadlo, každý recept nebo úkol, kterými je mistři zahrnuli. Jejich lehce rozdílné povahy, i přístupy vtisknuté rozdílnými kolejemi, se skvěle doplňovaly nejen při náročném studiu. Za ty společné roky v Bradavicích o sobě věděly první poslední a ve spoustě věcí si byly blíž než sestry.

Nebo že by naši ‚kavalíři‘ podnikli zase nějakou taškařici, a ředitel z ní chtěl zkusit vytáhnout, čí podnik to byl tentokrát? Tak určitě. I kdyby někoho při něčem viděla, jistě byla zrovna zabraná do učení tak, že by si nevšimla, i kdyby kolem hořelo. To, že na počátku některých bláznivých dobrodružství nebelvírských studentů stál její nápad, věděla samozřejmě celá kolej. Ale stejně jako Brighid nikdy nikomu neřekla, kdo co provedl, ti pitomci ztřeštění nikdy neprozradili ji. V tomhle byli všichni praví lvi. Ne, DuBois jí určitě neměl co vytknout… Po očku se podívala na Thorwaldsena. Na jednu stranu by se jí Garou určitě zastal, pokud by bylo potřeba, na druhou stranu, musel to být o to větší průšvih, když to s ní chtěl ředitel řešit v přítomnosti představeného její vlastní koleje.

Mistr však Brighid na konci dlouhé chodby pokynul ke dveřím a sám zůstal stát, když kolem něj prošla. „Leo,“ ozvalo se jí za zády, a pak už slyšela jen vzdalující se kroky.

Dveře před ní byly dřevěné, prakticky celé skryté pod složitým obrazcem z propletených železných prutů a pásů, který po celém obvodu zapadal do zámků a západek v dveřním rámu. Po vyřčení hesla se celý obrazec dal do pohybu a po chvíli se pohyb zastavil, takže kov stvořil obrazec jiný, přesně kopírující dřevěnou výplň dveří. Ty se otevřely, a za nimi ji zvalo dál strmé schodiště a pak už ředitelova pracovna.

„Nebudu dlouho chodit okolo horké kaše,“ uvítal ji hrabě, když polohlasem pozdravila a on zaklapl rozečtenou knihu. „Chci, abys poslala svým rodičům sovu, že na podzimní volné dny nepřijedeš a zůstaneš ve škole.“

„To kvůli těm Francouzkám?“ Brighid se vrátila barva do tváří, DuBois evidentně nechtěl řešit nic z toho, co si myslela.

„Oui,“ přikývl ředitel. „Jak jsem vám všem řekl už u slavnostní večeře, a jak si evidentně alespoň ti schopnější ze studentů zapamatovali, čekáme velmi vzácnou návštěvu z pevniny. A chceme v perpignanských čarodějkách zanechat co nejlepší dojem. Madame Cassiopeia s sebou zajisté vezme výkvět ze svých schovanek a já samozřejmě také neponechám nic náhodě. Ty jsi dívka jejich věku a patříš mezi vynikající studentky naší školy. Takže bychom já, i celá škola, byli rádi, kdyby ses přidala k těm, kteří našim hostům předvedou, co umí. Vím že pro tebe, a případně celou vaši nerozlučnou trojici, to bude skvělá příležitost ukázat se v tom nejlepším světle. Ano, slečny Isolda Chillington a Aurora McLaggan budou osloveny se stejnou nabídkou. Podmínky, které jsem stanovil, splňují,“ odpověděl DuBois ještě dřív, než se Brighid stihla zeptat. No ovšem, zúčastnit se mohli jen studenti s absolvovaným triviem, a bylo zjevné, že ředitel tu chce nechat jen ty nejlepší. Tady asi půjde o opravdu velkou prestiž, a ať se bude dít cokoliv, nebude to procházka růžovým sadem.

 „Rozhodnutí samozřejmě nechám na vás, nikoho k tomu nenutím.“

Brighid nikdo nutit nemusel. Předvést celé škole co umí, a k tomu třeba odkoukat něco nového od hostů bylo dost velké lákadlo. Hlad po vědění a touha vyniknout, jí nedovolily na ředitelovu nabídku nekývnout. Na těch pár dní se jí do Irska stejně nechtělo a už když ředitel při svém proslovu na hostině řekl, že na podzim bude dovoleno zůstat v Bradavicích jen omezenému počtu studentů, přemýšlela, jak to zaonačit, aby patřila mezi ně. No, tohle se vyřešilo lépe, než čekala.

„Ani jí jste neřekl všechno?“ ozval se do zavíraných dveří příjemný ženský hlas, ačkoli si Brighid byla jistá, že v pracovně kromě ředitele nikdo další nebyl.  

Klíčová slova: talent / příležitost / sesterství 

Jméno postavy: Roland / Rachel Moreton

Typ role: obojetná 

Zařazení: Nebelvír 

Přibližný věk: kolem 20 - 25 

Medailonek:

Soukromé pokoje Karstena Thorwaldsena, představeného nebelvírské koleje, byly hned v přízemí hradu, poblíž hlavního schodiště. Dveře byly často otevřené, takže každý věděl o velkolepé výzdobě – stěny se ztrácely pod trofejemi nestvůr, které čarodějovi zkřížily cestu. Největší část tvořily kožešiny, drápy a uťaté hlavy vlků, tedy přesněji vlkodlaků. Dřevěná křesílka uvnitř pak byla pokrytá ovčími kožešinami. Ty příjemně hřály, pokud zde ‚Garou‘ hostil nějakou společnost. 

Rolandovi Moretonovi, který v jednom křesílku už nějakou chvíli seděl, připadalo, že je tvrdé jako kámen, plné ostrých hran a třísek, kožešina na něm kouše jako by byla z kopřiv, a nehřeje, ale přímo žhne.

        „Mně je vlastně úplně jedno, kdo to vymyslel tentokrát,“ slyšel právě z úst představeného své koleje. „Můžu si vsadit na jedno ze tří, čtyř jmen a vím, že bych, tak jako vždycky, neprohrál. V každém případě, tak jako vždycky, u toho chytili tebe, Rolande, a nikoho jiného. Ano, chytili tě, protože jsi musel držet štít, jinak by vám to spadlo na hlavu všem. Ale to, tak jako vždycky, nic nemění na tom, že kdybyste tam nelezli, tak jsme si celou tu katastrofu mohli odpustit.“ 

Garou se nadechl a začal přecházet po místnosti. Roland se neodvážil v křesle pohnout. „Máš, nebo spíš máte,“ opravil se mistr, „opět výjimečné štěstí, že tvé štíty a celkově obranná kouzla patří k tomu nejlepšímu, co tady mezi studenty vidím, a kdybys studiu věnoval tolik času a energie, kolik spotřebuješ na plnění školních trestů, tak se za pár let vyrovnáš i mně. Takhle jsi ostatním alespoň zachránil všechny kosti v těle a nástup na školní trest. Ano, ten by následoval, jen co by vás pustili z lazaretu. Můžeš mi, Rolande, aspoň jednou říct, proč to děláš?“

Mistr se zastavil a díval se studentovi přímo do očí. „Můžeš mi říct, proč místo toho, abys byl patřil k nejlepším studentům školy, se jen bezhlavě řítíš z jednoho maléru do druhého a necháš ze sebe necháš dělat obětního beránka? Myslíš, že si takhle získáš přízeň a vděčnost ostatních, až nám s tebou opravdu dojde trpělivost a nezachrání tě ani přímluva tvé krásné příbuzné, lady z Ashfordu? Přemýšlel jsi vlastně někdy nad tím, co budeš dělat mimo školu?“ Garou opět začal měřit komnatu svými kroky.

„Víš, co by se stalo, pokud bychom ze školy vyhodili třeba mladého lorda Warwicka? Možná se budeš divit, ale vůbec nic. Mladý lord Warwick by se za nějaký čas stal hrabětem z Warwicku, a z nedokončeného studia by si nic nedělal. Možná by se zachoval šlechetně ke svému příteli Colinu Brooksovi, a nějaké místo u svého dvora by mu nabídl. Jaké místo by asi lord Warwick nabídl tobě? Šaška?“

Takhle rozlíceného Thorwaldsena ještě Roland neviděl, a to měl s podobnými setkáními bohaté zkušenosti. Na druhou stranu musel přiznat, že ještě nikdy neslyšel tolik uznání na svou adresu. Garou toho však měl na srdci mnohem víc. 

„Rolande, já vím, že na své přátele nedáš dopustit a že i oni tě podrží, když tě dožene tvá smolná hvězda, pod kterou ses podle všeho narodil. Ano, jsou tací lidé, i mezi čaroději, kteří pokazí, co mohou, rozbíjí i nerozbitelné a pokud se na stromě ulomí suchá haluz, je to jejich hlava, na kterou dopadne. Ty mezi ně patříš, Bůh ví, z jakého důvodu máš tohle prokletí napsané v osudu. Ale opravdu si myslíš, že řešení je nastavit i druhou tvář a odtrpět si všechno za ostatní? Tím, že ti pomáhají se školními tresty, si vykupují vlastní svědomí, ať si o tom sami myslí cokoli. Kromě toho, někteří ti výtečníci moc dobře vědí, že kdyby to nedělali, tak vás nenechám vyváznout tak snadno.“

To byla pro Rolanda zatím asi největší rána, takhle o svých nebelvírských přátelích dosud nepřemýšlel. 

„Zkrátka, milý Rolande,“ naklonil se představený až k němu. „My dva spolu uzavřeme dohodu. Dávám ti rok, nanejvýš dva, aby ses přihlásil k závěrečné examinaci kvadrivia. Když nebudeš trávit veškerý svůj čas průšvihy a plněním školních trestů, tak snadno doženeš chybějící znalosti. Nejpozději za dva roky tvoje studium v Bradavicích skončí, a je jen na tobě jak. Platí?“

Rolandovi bylo jasné, že cokoliv jiného než souhlasit by znamenalo rovnou si sbalit plášť a jít. Kývnul a stiskl podanou ruku. 

„Ještě zbývá dořešit tu vaši poslední eskapádu,“ jako by si vzpomněl Garou. „To, co jste provedli, nemůže zůstat bez následků, to ti je předpokládám jasné. Pevně doufám, že to pro tebe bude trest poslední. Máš na starost sovinec.“ 

Sovinec znamenal každý den za úsvitu a za soumraku doplnit vodu, vynést vše, co dopadne na podlahu, a zajistit dostatek myší, žab, ještěrek a podobné havěti. V porovnání s jinými možnostmi docela mírný trest. Nešlo při něm o život. 

„Aby si to stihli užít i všichni tví přátelé,“ dodal Garou, „tak trest trvá od dnešního večera celý měsíc, včetně nedělí a svátků. Podzimní prázdniny ani jiné školní aktivity neomlouvají.

A to nejhorší mělo přijít vzápětí. „Samozřejmě pro všechny bez výjimky platí: bez hůlky.“

Klíčová slova: smůla / přátelství / volba 

Jméno postavy: Isolda Chillington

Typ role: žena 

Zařazení: Nebelvír 

Přibližný věk: kolem 20 

Medailonek:

Bradavice, půlka září 1292 

Isoldě její nejlepší kamarádky občas v žertu říkaly, že je v Nebelvíru omylem, a že by měla sedět v jezevčí noře. Isolda totiž nesnášela nechávat práci rozdělanou a nebála se k tomu přinutit i ostatní studenty. Ale ona a Moudrý klobouk o tom věděli své. Isolda uměla velmi dobře poznat, které úkoly a záležitosti jsou opravdu důležité, a věnovala se především těm. A nejen jezevci, ale i lvi se vyznačovali věrností a pevným přátelstvím. Pro Isoldu to posledních pár let znamenalo především další nebelvírskou studentku Brighid z Cill na Manach a Auroru McLaggan z Havraspáru. A potom by Isolda nejspíš uvedla Colina Brookse, ale poslední dobou si tím nebyla až tak jistá. Ještě loni o Vánocích by o Colinovi řekla, že je to jediná a pravá láska jejího života, ale někdy na jaře se všechno začlo kazit.

Toho večera seděla s Aurorou a Brighid v učebně divinací a společně dopočítávaly složitou konstelaci planet, kterou jim zadal k procvičení mistr Asterius. 

„Prostě to musíme zakreslit přesně, musí nám sedět všechny úhly,“ tlačila své přítelkyně do dalšího pokusu dostat Venuši a Jupiter na svá místa na obloze. Zvláštní, napadlo ji. Jako by se ti dva prali o to, ke komu je přikloněný Merkur. Jak symbolické.

Konečně se to povedlo a všechny čáry obrazce vedly přesně do těch domů, které po nich chtěl Asterius. „Je to vlastně ohromné soukolí a musíš jen otočit správným kolečkem!“ vítězně vykřikla Isolda, a vzápětí se opatrně ohlédla, jestli si jí všiml vrchní hvězdopravec. Naštěstí se zrovna mořil s pokusem mladšího studenta na druhém konci místnosti, takže si vyrušení nevšiml. Dívky po pár závěrečných úpravách pergamen s postavením planet odevzdaly a Isolda se s omluvou zvedla, že si před nočním pozorováním rozvržení planet, které právě spočítaly, dojde do pokoje pro teplejší plášť.

„Pozdravuj Colina,“ usmála se na ni Brighid. 

„Stejně se při čtení hvězd na obloze pracuje ve dvou, tak nemusíme hledat ještě jednu do počtu,“ odpověděla jí Isolda, a zamířila k nebelvírské věži. 

Většina ostatních mladíků z nebelvírské koleje již byla z večerní lekce šermu zpět v jejich věži, když se Colin konečně objevil v průchodu. Zamířil rovnou do své ložnice a Isoldy sedící v jednom z křesel u krbu si všiml na poslední chvíli. Její výraz napovídal velmi jasně, jakou má čarodějka náladu

„Promiň, Iso,“ zamířil k ní. „Guy mi ukazoval jednu složitější techniku s mečem.“ 

„S mečem?“ Isolda samozřejmě věděla co má její milý za lekci, ale už všech těch zklamání měla od začátku září právě tak akorát dost. Tohle byla celá omluva?

"A řekl ti také ten tvůj Guy, k čemu ti to kdy bude? Coline, miláčku, prober se. Ty se s mečem setkáš tak leda abys ho někomu nabrousil, tak proč se s ním učíš jako pán? Jsi syn vesnického kováře a čaroděje a budeš vesnickým kovářem a čarodějem. Nevím, co na tom vidíš špatného nebo nečestného.“

Isolda mu toho chtěla v tu chvíli říct mnohem víc. Jak ji štve, že mrhá časem při těch jejich dobrodružných výpravách a běhá jak pejsek za Guyem Beauchampem. Že mu najednou postavení, do kterého se narodil, nestačí a opovrhuje jím. Že ten upřímný a milý mladík, který ji okouzlil svou bezprostředností, se jí teď mění před očima a už snad ani není tím, do koho se tak vroucně zamilovala. Ale nemělo cenu na něj všechnu tuhle bolest vychrlit.

„Doprovodíš mě na noční pozorování oblohy?“ zeptala se místo toho. 

„Lásko, já…“ Colin hledal těžce vhodná slova. „…my… musíme… Sovinec měl být čistý už večer, ale protáhl se nám ten šerm. Víš přece, že se o ten Rolandův trest dělíme rovným dílem s ostatními.“

„Rovným dílem?“ Isolda nevěřila svým uším. „Tak to doufám, že ten rovný díl s vámi trhany sdílí i jeho lordstvo. A přeju pěkný večer se zbytky mrtvých čolků.“ Isolda se otočila na patě a proběhla vstupem z nebelvírské věže tak rychle, že se Colin nezmohl na slovo.

Než si na chodbě stihla uvědomit, že se právě chystá porušit nařízení, že studenti se po soumraku nesmí po škole pohybovat sami, vzala ji kolem boku z každé strany jedna paže. 

„Úplně náhodou jsme šly kolem,” začala Brighid.

„A napadlo nás, že tě určitě bude zajímat, že náš výpočet byl jako jediný úplně přesný.“ dodala z druhé strany Aurora. 

„A kromě toho, narozdíl od některých našich spolužáků,” pokračovala Brighid, „bys nemusela porušovat školní řád, jen vylezeš z věže.“

Klíčová slova: touha / dilema / sesterství 

Jméno postavy: Colin Brooks

Typ role: muž 

Zařazení: Nebelvír 

Přibližný věk: kolem 20 

Medailonek:

Bradavice, půlka září 1292 

Večerní lekce šermu nebelvírské koleje se chýlila ke konci. Dnes ji prakticky celou vedl Guy de Beauchamp, a nebylo se co divit. Syn předního anglického velitele, hraběte z Warwicku, měl před ostatními studenty nedostižitelný náskok. Místo obvyklé všehochuti nejrůznějších zbraní, nožem počínaje a kůsou konče, se tentokrát soustředili převážně na meč, se kterým Guy předvedl pár mistrovských fines a pak se pustil do vysvětlování. Colin, který si do teď myslel, že by s mečem v ruce obstál, zjistil, že se šeredně spletl.

„Bravo!” ozval se z rohu nádvoří spolu s nadšeným potleskem zvučný hlas. Představený jejich koleje, mistr Thorwaldsen, je podle všeho pozoroval už nějakou dobu. „Vidím, že cvičíte naplno, jako praví lvi,“ usmíval se Garou. „To je víc než dobře, v turnaji se vám to určitě bude hodit. Na ten jsem se vás ostatně přišel zeptat. Kdo za Nebelvír zvedne rukavici a zúčastní se?“

„Ty, Rolande,“ kývnul mistr, jako by nic jiného ani nečekal. 

„Dunstane,“ Garou se lehce uklonil mladíkovi, který také udělal krok dopředu. „Bude mi ctí vidět tě na kolbišti.“

„A co ty, Coline?“ otočil se představený se na dalšího, podle něj schopného čaroděje.

Colin s odpovědí váhal. Jeho původní plán na podzimní volno byl udělat si malý výlet po okolních jezerech s jednou nebelvírskou čarodějkou, na níž mu nesmírně záleželo. I když poslední dobou nešlo říct, že je všechno úplně v pořádku…

„Ještě si to rozmyslím, mistře.” Vysvětlovat něco tak důvěrného před touhle sebrankou opravdu nechtěl.

„Ty ne, Guyi!“ jako prásknutím bičem Thorwaldsen přerušil Colinovy myšlenky. „Důvody, proč tebe se turnaj netýká, jsme už spolu probírali, a nehodlám se v tomto opakovat. Zkus se jednou nechovat jako rozmazlené děcko, a udělej, co se od tebe žádá!“

Bylo po lekci. Studenti trochu v rozpacích sundali propocená krzna a uklidili zbraně do stojanů. 

„Coline, co s tím uděláme?“ Guy na cestě k hlavnímu schodišti chytil svého nejlepšího přítele za rameno. I v přítmí klenuté chodby bylo vidět, jak je de Beauchamp vyvedený z obvyklé rovnováhy. Nutno říct, že tohle se mu nestávalo často. Garou byl většinou na studenty úplný beránek, a i když všem bylo jasné, že vlkodlaky neloví laskavým a mírným slovem, snad kromě jejich kamaráda Rolanda s mistrovou tvrdší stránkou neměl nikdo moc zkušeností.

„Garou si na mě zasedl, sám jsi to viděl,“ pokračoval Guy, sotva odešli bokem mimo zvědavé uši. „Z nějakého důvodu si myslí, že já můžu za to, že tam ten pitomec Roland posledně zůstal a málem ho to zavalilo. A chce mi to dát sežrat s plnou parádou. Jako by nestačilo, že za toho smolaře lovím pitomý ještěrky,“ odfrkl si mladík a pokračoval. „Podívej, pokud se budeš místo turnaje někde zašívat s tou svojí Isoldou, zůstane tam za Nebelvír Dunstan sám, nanejvýš s Brighid z Cill na Manach. A jestli se do nich pustí Thornhill a zbytek Zmijozelu, ještě nejlíp spolu s Havraspárem, tak je umlátí liščím ocasem. Já se toho prostě účastnit musím, rozumíš? Ať si Thorwaldsen říká, co chce. Ty nesmysly, že je to je přání hraběte z Warwicku, abych trčel doma, to ať si strčí za klobouk.“

„Možná bych věděl, co s tím,“ řekl opatrně Colin po chvíli přemýšlení. Měl původně o podzimním volnu úplně jiné představy, ale tady nešlo řešit osobní zájmy, v sázce bylo přece mnohem víc. Naklonil se ke Guyovi tak blízko, že je neslyšely ani obrazy na zdi.

„To bys pro mě opravdu udělal?“ vydechl překvapený Guy, když mu Colin vysvětlil svůj plán. 

„Samozřejmě, že ano. Dá to hodně práce, ale bude to stát za to.“ 

Klíčová slova: tajemství / přátelství / ctižádost

Jméno postavy: Dunstan Blackett z Hexhamu

Typ role: muž 

Zařazení: Nebelvír 

Přibližný věk: 20 - 25 

Medailonek:

Bradavice, první polovina září 1292 

Kopyta zaduněla po nádvoří u bradavických stájí a dva jezdci zastavili svůj galop až těsně před vraty maštale. Starší z nich svižně seskočil ze sedla, chytil otěže obou koní a pomohl mladšímu druhovi dostat se dolů.

Dunstan Blackett z Hexhamu patřil mezi výborné jezdce. Stejně jako většina anglických šlechticů seděl v sedle od útlého věku, a i tady, na Škole čar a kouzel, měl vlastního koně. Tyto krátké zběsilé vyjížďky do Prasinek bral také jako náhradu za létání na koštěti, které mu letos kvůli zrušení famfrpálových tréninků citelně chybělo, byla to další z věcí, ve kterých exceloval. Ostatně, nebyl kapitánem nebelvírského družstva nadarmo.

„Sedíš už v sedle mnohem jistěji, Rolande,“ pochválil Dunstan mladšího čaroděje, když oba svorně odsedlali, a začali drhnout zpocené koňské boky víchy slámy.

„Mám dobrého učitele,“ usmál se oslovený.

„Co ty a turnaj?“ zeptal se vzápětí Dunstan na záležitost, která tento týden vířila celou školou. „Jdeš do toho také?“

Roland se ošil. „Garou mě tam chce vidět. Řekl bych, že to bere jako podmínku, abych dokončil školu. Já si nejsem jistý, že tam předvedu něco zajímavého, teda kromě nějakého dalšího průšvihu,“ hořký tón v Rolandově hlase nešel přeslechnout.

„Garou by tě do toho nepustil, kdyby nebyl přesvědčený, že tam budeš co platný“ povzbudil ho Dunstan. A taky nechce ostatním kolejím nechat první cenu, na to je na svoji kolej až moc hrdý“

„Takže ty si taky myslíš, že se mám přidat?“ zabručel Roland a shýbnul se koni pro nohu, aby mu vyčistil kopyto.

„Samozřejmě,“ odpověděl okamžitě Dunstan a koňskou holeň přidržel, aby Roland mohl snáz vybrat hlínu ze střelky. „Jsi lev, jeden z nejvěrnějších a nejlepších, jaké znám, nikdy jsi nezradil ostatní. Navíc, já ten turnaj beru dost osobně,“ pokračoval Dunstan z jiného konce. „Rytířská čest mého rodu mi nedovolí, aby to nedejbože vyhrál nějaký skotský otrhanec s mečem v ruce – na to leží Hexham moc blízko římské zdi – ale nemůžu do toho jít za celý Nebelvír sám.“

Oba věděli koho Dunstan myslí tím otrhancem, a bylo snad víc než symbolické, že Hamish Thornhill byl studentem zmijozelské koleje.

„Máme přeci lepší čaroděje a čarodějky, a lépe připravené, kteří s tebou budou zlatou a rudou hájit s větší šancí na úspěch,“ zkusil namítnout Roland, ale už předem věděl, že i na tuhle námitku má Dunstan určitě odpověď.

„Brighid je možná lepší než ty, ale kdo ví, jestli bude držet s námi, nebo jí bude přednější to jejich trio. Guy s Colinem jsou sice při každé naší výpravě, ale něco mi říká, že když dojde na lámání chleba, půjde jim především o jejich vlastní kůži, ne o čest. A co se týká tvé připravenosti, s tím něco uděláme.“ Dunstan vytáhl z taštice pečlivě složený pergamen a rozložil ho před nimi.

„Po snídani, před obědem a tady, mezi hodinami transformace a divinace půjde každý den najít prázdnou učebnu nebo stůl v knihovně," vysvětloval svůj plán. „Obranná kouzla budeš učit spíš ty mě. Když k tomu přidáme opakování ve společenské místnosti, tak nebudeme mít chvíli oddechu, ale zvládneme to.“ Dunstan se tvářil nadšeně, a na pergamenu se rýsoval nadějný rozvrh. 

„Ale půlka toho času je za svítání nebo za soumraku, a to mám školní trest,“ zklamaně poznamenal Roland.

„Samozřejmě, školní trest, jak jsem mohl zapomenout,“ zasmál se ironicky starší čaroděj a vytáhl další pergamen. Po rozložení se ukázala kresba hospodářských budov Bradavické školy, stájí, stodol a chlévů.

„Ty červené tečky jsou nové pastičky na myši, předevčírem jsem je dával na místa,“ ukázal na hustou síť teček. „Zároveň jsem poprosil skřítky, ať nám je nevyhazují, že je budeme udržovat sami. Stačí, když je obejdeme jednou za dva dny a máme naloveno.“

Dunstan vzal obě těžká sedla a otočil se z maštale k odchodu. „Ty to zvládneš, Rolande. Vždycky jsi šel do všeho s ostatními, ať to dopadlo jakkoliv, i když jsi většinu trestů schytal za nás ostatní. Kromě toho jsi odvážný a máš srdce na pravém místě. I kdyby jen pro tohle, to bych nesměl být z Nebelvíru, abych tě v tom nechal.“

Klíčová slova: rodina / odvaha / čest 

Jméno postavy: Heddwyn Mrzimorský / Heulwen Mrzimorská

Typ role: obojetná 

Zařazení: Mrzimor

Přibližný věk: 20 - 25

Medailonek:

Bylo po sklizni, sýpky a spíže byly plné zásob na zimu a studenti se vraceli do školy. Jako vždy patřila Heulwen mezi ty, kdo přijeli s končícím létem jako první. Ne že by se jí v rodných kopcích nelíbilo nebo by ji doma neměli rádi. Prostě tak nějak k Bradavicím patřila a Bradavice patřily k ní. Jak jí řekli ještě jako malému pulci, Bradavickou školu čar a kouzel navštěvovali všichni její předkové, potomci jedné nepřerušené linie, a tato linie se táhla přes čaroděje a čarodějky hluboko k počátkům dějin, až k samotné Helze z Mrzimoru. Od okamžiku, kdy se Bradavice poprvé dotkly její mysli – a moudrý klobouk se u Heulwen opravdu nemusel rozhodovat dlouho – věděla, že toto místo je jí vlastní, a že i kdyby se u nich v kopcích stalo cokoliv, tady vždy najde hřející krb a střechu nad hlavou. 

Heulwen za těch pár dní před začátkem školního roku navštívila všechna místa, která si za ty roky osvojila, kde se cítila nejvíc doma. Strávila čas na jezerním břehu, kde jí vlnky smáčely bosá chodidla. Byla si poslechnout vítr proplétající se kmeny a větvemi na okraji starého lesa, kam se bez kančího oštěpu a zásoby ochranných svitků v ruce odvážil jen bradavický šafář. S ním se koneckonců přivítala hned první večer po příjezdu, když byla pozdravit bylinky v zahradě a pohladit hrubou kůru letitých hrušní v sadu. 

 Poslední z míst, které chtěla navštívit, než začne výuka, si mladá čarodějka nechala na dnešek, na odpoledne před hostinou. Při průchodu hlavní branou neodolala a pohladila dubové trámy mohutných křídel hlavního vstupu. Jejich reakce ji přinutila pousmát se, jak moc je s hradem spjatá a jak moc hrad reaguje na ni. Nebelvírův potomek již vstoupil do rozlehlých bradavických síní, a hrad samotný sledoval každý jeho krok stejně pečlivě jako ten její. 

 Heulwen teď rychle přeběhla prostranství před hradem a zahnula podél hrany lesa sotva znatelnou stezkou, kousek dál do zvedajícího se terénu za hospodářskými budovami. Tam mezi kamenitými pahorky a řídkým stromovím stál shluk kamenů uspořádaný způsobem, jehož význam Heulwen dosud nerozluštila, a který podle všeho pocházel z úsvitu celého zdejšího kraje. Říkalo se, že hlavní kámen přinesl ze země obrů sám Merlin. Když Heulwen došla až na místo, chvíli se zastavila, aby zklidnila zrychlený dech a tlukoucí srdce. Nebylo uctivé vstupovat na posvátnou půdu uřícený. Za okamžik už, klidná a soustředěná, vstoupila mezi tmavé kameny pokryté rezavými skvrnami a bělavými lišejníky a na jeden z nich přiložila špičky prstů, na rtech položenou nevyřčenou otázku.

 Do prstů jako by jí někdo zarazil žhavé jehly a první nápor bolesti ji přikoval ke kameni, kterého se dotýkala. Kameny nevyprávěly, kameny křičely. Křičely o velkých plánech a velkých věcech, které byly napsané v předivu osudů, o záležitostech, které už teď byly v pohybu a které se valily vpřed jako horský potok při jarním tání. Ten potok, který tě buďto rozemele na štěrk, nebo na hřebenech vln odnese ke hvězdám. Heulwen Mrzimorská rozhodně nepatřila mezi ty, kdo se nechají rozemlít na říční oblázky, a už vůbec nepatřila mezi ty, kdo by si takové záležitosti chtěli nechat ujít. 

Do místa, kde se zdálo, že se vše zrychleně otáčí kolem mladé čarodějky, jako by z hodně velké dálky dolehl hlas zvonu, který z hlavní věže svolával k slavnostní hostině. Heulwen veškerou svou vůlí a nepatrným pohybem ukončila křehké spojení, uklonila se náhle tichým kamenům a rozeběhla se nenápadnou stezkou zpátky. 

Klíčová slova: kořeny / oddanost / tajemství

Jméno postavy: Godwin / Gwendolyn z Henlistonu 

Typ role: obojetná 

Zařazení: Mrzimor

Přibližný věk: kolem 25

Medailonek:

Bradavický hrad, září 1292 

V lektvarové dílně byl v tuto denní dobu klid. Byla prakticky prázdná, jen v rohu ve svém křesle podřimoval mistr Beathan a ve skladu něco přerovnával Jeremy Emerton, jeho pravá ruka. Když Gwendolyn z Henlistonu vstoupila do místnosti, ani jeden jí nevěnoval pozornost. Oba věděli, že si jen přišla uvařit svých pár léčivých lektvarů, jako vždy. Oblékla si pracovní zástěru, naučeným pohybem sáhla po přísadách a dala se rovnou do práce. Za chvíli se již nad ohněm zahřívalo mléko z čtyřrohé kozy, do kterého následně přidala pár kapek slz fénixe a kůru z kůroleza. Kotlík tiše bublal zavěšený nad ohněm a dílnou se začínala linout známá vůně připravovaného nápoje. Suroviny přidávala zpaměti a i z jejích jistých pohybů bylo jasné, že lektvar rozhodně nevaří poprvé. 

„Nakrájet srstnatku, samozřejmě kamenným nožíkem, aby kov čepele nezkazil sílu šťávy. Pak přidat do vychladlého mléka a pomalu zamíchat,“ opakovala si v duchu postup a mezitím nápoj získával tu správnou nahořklou chuť. Když slévala do připravených flakonů nazelenalou tekutinu, musela se v duchu pochválit. Léčivého lektvaru teď bude dost. No, alespoň na pár příštích hodin nácviku boje, pousmála se a pustila se do úklidu. 

„Tak máš hotovo?" vynořil se za rohem Jeremy, když utřela poslední šmouhu na stole. „A co ten kotlík?“ vzal do ruky kotlík vycíděný až se lesknul, a otočil jej vzhůru nohama. „Tohle jsi asi zapomněla.“

Opálená dna kotlíků se jenom otírala mastným hadrem a nechávala se černá. To věděl Jeremy stejně dobře jako ona.

„No dobře,“ dodal Emerton po chvíli, ještě než se Gwendolyn zmohla na slovo. „Tentokrát to dodělám, stejně tady potřebuju připravit věci pro prvňáky. Ale mám to u tebe.“

Gwendolyn se radši otočila, přeskládala lektvary do připravené brašny a zmizela z dílny. Už zase!

Odpolední slunce ji příjemně hřálo na tváři, když přicházela k záhonům, kde v Bradavicích pěstovali rostliny. Ještě si doplní bylinky, co už budou ke sklizni. Zastavila se hned na kraji a rozložila si plátýnko, které měla na úrodu nachystané. Vytáhla malý srp a dala se do sběru léčivek: šalvěj, heřmánek, nově vykvetlé stonky levandule, ty budou letos už asi poslední… Tymián, vřes, myrta, i květy náprstníku by se už daly očesat. Plátýnko bylo plné. Uložila srp do pouzdra na opasku, zamžourala do sluníčka a protáhla se. Nakonec je dnes dobrý den, má za sebou kus užitečné práce. 

Na kraji zahrádky ještě zkontrolovala šípkové keře. Brzy bude čas i na ně, šípky budou za chvíli dozrávat. Ale to ještě počká, zhodnotila zkušeným okem. 

„Hezký den na práci na zahradě, že?“ ozvalo se jí za zády. 

Překvapeně se otočila. Za ní stála vysoká žena v jednoduchých šafránových šatech a pozorovala ji. Tak se zabrala do práce, že vůbec neviděla Kieru Ní Temair, představenou Mrzimoru, přicházet. 

„To ano," kývla v odpověď a vyčkávala. Irka si pravděpodobně nepřišla jen povídat o bylinkách. 

„Jak sis užila léto?“

„Dobře“" odtušila Gwen a dál čekala, než se mistryně dostane přes zdvořilostní fráze k věci. 

„Chtěla jsem si promluvit o tvých plánech pro letošní rok. Už jsi přemýšlela, čeho chceš dosáhnout?“

Gwen neochotně zavrtěla hlavou.

„A co třeba zkoušky kvadrivia?“ pokračovala Kiera. „Obě víme, že připravená na ně jsi dostatečně.“

Gwendolyn pokrčila rameny. „Ještě jsem na to neměla čas, madam v lazaretu potřebovala pomoc, a…" 

Představená Mrzimoru si povzdechla. „Děvče, já ti rozumím, ani nevíš jak. Jezevci ti přirostli k srdci a jsou pro tebe druhá rodina, to se v naší koleji stává často. Nechápej mě špatně, samozřejmě, že tě tu ráda vidím a vím, že ošetřovnu máš pod kůží. Ale někdy se tak moc zabereme do práce, že zapomeneme růst. A zrovna u tebe by to byla škoda.“

Gwendolyn mlčela. Vždy když chtěla začít přemýšlet o závěrečných zkouškách a o tom, co bude po nich, našel se další student, co vyžadoval její pozornost a další následky kouzla, které chtěly okamžitou léčbu. 

„Gwendolyn, podívej. Přišla jsem ti říct, že já i další mistři si myslíme, že by nebyl špatný nápad začít uvažovat o dokončení tvého studia. Možná je načase pomalu vylézt z nory a posunout se někam dál,“ usmála se starostlivě představená.

Gwendolyn neodpověděla. Neměla ráda, když ji někdo někam tlačil. Ale ač nerada, v jednom musela dát představené za pravdu. To rozhodnutí se donekonečna odkládat nedá.

Klíčová slova: ochrana / soudržnost / volba 

Jméno postavy: Myrddin Griffid

Typ role: muž 

Zařazení: Mrzimor

Přibližný věk: 17

Medailonek:

Půlka srpna 1292, Glan-y-Wern, hrabství Gwyned, Wales. 

Tvrz rodiny Griffidů stála od nepaměti na svahu nad vesnicí Glan-y-Wern, na úpatí Snowdonských hor, na dohled jednoho z nesčetných zálivů Irského moře. Přední část rozlehlého dvorce zabíral mohutný patrový donjon a k němu se nalepovaly jedna za druhou stodoly, chlévy a skladiště, následované výběhy a přístřešky pro všechnu možnou havěť, která byla ochotná v severozápadním Walesu přežít.

Myrddin, nejmladší potomek rodiny, právě vyšel ze dveří chléva s rozměrnou štoudví v ruce, jemu v patách šel čeledín, na zádech obří nůši. Když byl otec na cestách, což byl často, připadla péče o chovaná zvířata právě na Myrddina. Většinu práce samozřejmě zastali dva čeledíni, ale v majetku rodiny se nacházelo několik velmi vzácných exemplářů, a péči o ně nesvěřil Rhys ap Griffid nikomu jinému než vlastní krvi. 

Myrddinovou první starostí bylo obejít pastičky na karkulinky a vytahat z nich všechno, co se přes noc chytilo, včetně dvou zahradních trpaslíků, kteří zase otravovali u klecí s bodloši. Ti spokojeně mlaskali nad miskami s mlékem a vůbec nevypadali jako ta pohroma, která zpustošila mudlovskou vesnici pod tvrzí, když je tenkrát Myrddin a Siarl pustili jako ježaté koule dolů ze svahu. To bylo ještě předtím, než Siarl po skončení studií v Bradavicích odešel do světa. Teď se za rodinou přijel podívat jen jednou za čas. 

Naposledy to bylo před třemi lety o Vánocích, a Myrddin celé svátky strávil posloucháním historek, co všechno bráška viděl, jaká zvířata na cestách potkal a co s nimi zažil. A o dracích! Fantastických, děsivých a majestátních… Úplně jiných, než byli jejich velšští zelení dobráci.

Myrddin tu zimu chtěl okamžitě odjet se svým úžasným bratrem, který si vždy věděl se vším rady, do světa, za draky a dalšími báječnými tvory. Siarl dokonce chvíli vypadal, že by ho i vzal s sebou, ale samozřejmě rázně zakročili rodiče. Myrddin nějakou dobu plánoval tajně utéct za bratrem, ale jak šel čas a slíbené sovy od Siarla nepřilétaly, celé se mu to rozleželo. Pochopil, že Siarl se z čarokrásného Sedmihradska zpátky do zaprděného severního Walesu už nevrátí, a hospodářství bude mít jednou na starost on, Myrddin. Spolkl hořkou pilulku závisti, a o to víc se ponořil do studia v Bradavicích. Když byl doma, pomáhal s péči o chovaná zvířata jak nejlépe uměl. Siarlovi se vyrovná jinak a otec uvidí, který z jeho synů je hoden rodinného odkazu.

S čeledínem obešli kopřivovou louku, která bzučela kroužícími čmelotrysky, a potichu minuli remízek zarostlý lískovými keři. Akromantule byly takhle brzo ráno většinou nevrlé a nemělo smysl je zbytečně vyrušovat. Zastavili se u ohrady, ve které nebylo vidět nic kromě udupané země. Myrddin položil štoudev na zem a začal do ohrady házet krmení. Vždy ho fascinovalo, jak mrtvé krysy mizely jako pára nad hrncem, zatímco se z ohrady začaly ozývat zvuky spokojených strávníků. Myrddinova nevlastní sestra Ceridwen testrály milovala. Kromě otce byla z celé rodiny jediná, kdo je viděl. Ceridwen byla sice o fous starší než Myrddin, ale protože se součástí jejich domácnosti stala až před šesti lety, bral ji Myrddin jako tu mladší sestřičku, o kterou je potřeba se starat. Měl ji z celé rodiny nejradši, a o to víc ho trápilo, jak moc jí jeho matka dává najevo podřadné místo levobočka.   

Další zastávku představovala ohrada s čtyřrohými kozami. Čeledín jim vysypal nůši čerstvé trávy, a Myrddin po chvíli vybírání ukázal na jednu z nich. Kozu chytili smyčkou hozenou přes rohy a prošli zpět ohradou. S kozou na provaze prošli až do svahů mimo pastviny a vystoupali na holou stráň, ze které už bylo vidět vysoké svahy Snowdonu. Myrddin vytáhl píšťalku z duté kosti, zahrál na ni jednoduchý trylek a za chvíli mu z výšky přišla odpověď. Čeledín pustil kozu z provazu a sotva zvíře uběhlo pár sáhů, zvedly ji ze země silné spáry a ostrý zobák jí jedním pohybem přerazil vaz. Mohutný zlatohnědý tvor, napůl šelma, napůl dravý pták, se s kořistí opodál snesl na zem a pustil se do snídaně.

Zpátky k tvrzi se Myrddin vracel sám. Po každém setkání s gryfem cítil, že jeho život dává smysl. Nejradši by všechen čas trávil jen s podobně vznešenými tvory, ale uvědomoval si, že bez kádí pijavic a zahánění rarachů to nejde. Stejně jako to v kouzelnickém světě nepůjde bez složení bradavických zkoušek. I když teď, po ukončení trivia, už se k jeho nelibosti ve studiu na magické tvory nahlíželo víc jako na zdroj složek pro tvorbu složitějších lektvarů, než jako na živé bytosti. 

Ze zamyšlení ho vyrušil štěkot jejich hafoně. Od tvrze se mu v ústrety řítil Pes a jemu v patách Ceridwen. 

„Myrddine, Myrddine!“ křičela na něj, sotva doběhla na doslech. „Musíš mi pomoct. Přijel Siarl a právě mluví v hodovní síni s vaší matkou. Prý ví nějaké tajemství, co se tenhle rok stane v Bradavicích. A nechce mi říct, co to je! Pojď rychle se mnou, tobě to poví spíš.”

Klíčová slova: rodina / cesta / dědictví 

Jméno postavy: Victor / Victoria Hudson

Typ role: obojetná 

Zařazení: Mrzimor

Přibližný věk: kolem 20 

Medailonek:

Rybářská vesnice poblíž Prestonu, hrabství Lancashire, konec srpna 1292

Ženy rybářů v Lancashire měly jednu povinnost, kterou dodržovaly bez ohledu na majetek, postavení, či počet plavidel jejich rodiny. Tou bylo spravování sítí, a málokdy jste našli ženu rybáře, jak dělá něco jiného, a to i v případě, že už to dávno dělat nemusela. To byl i případ Melanie Hudsonové. Její muž vlastnil dokonce dvě lodě, k nim pět menších člunů a dva tucty lodníků. Byla to pro ni ale otázka prestiže a důkaz, že začínali tak jako ostatní rybáři, a že se nehodlá nad nikoho v okolí povyšovat. Tvářit se skromně jí docela šlo, tedy kromě jediné záležitosti, a tou bylo vzdělání jejího mladšího syna. 

„Že je nejlepší kouzelník široko daleko? To jistě je,“ dmula se Melanie pýchou, když toho časného rána, sotva muži odvázali lodě od mola, seděla před domem se svou přítelkyní a prohazovaly člunky děravými oky sítí. „V té jejich škole patří mezi nejlepší, vždyť jinak by ho tam ani nevzali. My nejsme kouzelníci, a tak jim musí dokázat, že neztrácí na ostatní, co v tom vyrůstali.“

Druhá žena pokyvovala hlavou, věděla že v tomhle nemá cenu starou Mel přerušovat. 

„Nemá to chudák lehké,“ pokračovala matka ve svém monologu, zatímco jehlou dotahovala vlákno na okraji sítě. „A to ho navíc letos čekají závěrečné zkoušky!“

Mezitím zmíněný kouzelník vyšel na zápraží, protáhl se a rozespale zívl.

„Snídaně je nachystaná na stole, drahoušku,“ usmála se na něj pyšná matka. „Občas zapomínám, jak už nám vyrostl,“ obrátila se zpět na sousedku. Victor se zatím vrátil do světnice a zasedl ke stolu, který pod jídlem téměř nebyl vidět. Takže snídaně na cestu, pousmál se a zakousl se do kusu sýra. 

„Aby ti nezaskočilo, mazánku,“ ozval se mladík, co už u snídaně seděl, a napodobil u toho matčin starostlivý výraz. Victor místo odpovědi pokrčil rameny, některé věci rodičům nevysvětlíš.

Starší William matčino nadšení pro bratrovo studium nesdílel. Především z toho důvodu, že zatímco on musel za stárnoucího otce stále víc starost o celé hospodářství a prodej ryb, benjamínek se válel kdesi v divnoškole. A ani celé léto nehnul prstem, jen stále mizel kamsi na slatiny.

Než se bratři popasovali se vším, co bylo na stole, do světnice vešli oba rodiče. Podle suchých kalhot a zaprášených bot byl otec ráno jen v přístavu a na moře nevyplul. Když je William uviděl, nespokojeně zavrčel něco o trhu v Prestonu a odešel. Další kolo vychvalování a obdivu, ke kterému se zřejmě schylovalo, už na něj podle všeho bylo moc.

„Synu,“ začal otec hned zpříma, natáhl se pro židli a usadil se naproti Victorovi. „Jistě víš, jak jsme na tebe s matkou hrdí. Letos tě čeká důležitý rok, dokončíš svá studia v Bradavicích a staneš se pravým čarodějem.“ S Melanií si vyměnili významný pohled. „Chceme ti tedy předat tenhle dárek.“

„Je to ještě po mé prabábě, a ta to dostala od někoho urozeného, už se ani neví od koho.” Matka mu podávala malý předmět zabalený v plátěném ubrousku a ovázaný provázkem. Victor měl už už na jazyku: „Děkuji, ale to nemuselo být,“ když se jeho ruka dotkla balíčku a v konečcích prstů ucítil jemné brnění. Opatrně rozbalil plátno a v dlani mu ležel stříbrný kříž zdobený broušenými kameny. Z energie, která jím proudila, muselo být každému čaroději jasné, že tohle není obyčejný mudlovský šperk.

Otec se hrdě usmíval. „S matkou jsme se shodli, že bys ho měl mít ty. Určitě ti u zkoušek přinese štěstí a Boží požehnání.“

A nejen u zkoušek, to bylo Victorovi jasné, a taky si byl jistý, že otec ani matka nemají o reálných vlastnostech kříže ani potuchy. Jeho poděkování rodičům bylo toho rána opravdu srdečné.

Po snídani nadešel čas odjezdu. Victor nasedl na hnědáka, narovnal se v sedle a hrdě zvedl bradu. Rodiče neodolali a pozvali na rozloučení celé hospodářství i se sousedy. Pokynul všem rukou a otočil koně na cestu k Prestonu. 

Sotva ujel tři míle za vesnici, zastavil v remízku u cesty. Zapískal dohodnutou melodii, sesedl z koně, sundal z něj sedlové brašny a jejich obsah přeskládal do pytle, který vezl s sebou. Zpoza mlází u cesty se vynořil rychle oddychující William, chytil otěže hnědáka a podal Victorovi vrbové koště. 

„Aspoň budu v Prestonu za pána,“ liboval si William, když se vyšvihl do sedla. “Já vím, koně dovedu domů zadem, jako že si cestu našel sám,“ kývl na mladšího bratra. 

„Ukaž jim tam v té vaší škole, co jsou Hudsoni zač, brácho.“ Když došlo na lámání chleba, bratři přeci jen drželi při sobě. William ještě chvíli sledoval, jak se čaroděj vznáší nad koruny stromů, a pak také pobídl koně.

Do Prasinek Victor doletěl ještě před soumrakem. To mu dávalo naději, že všechno, co potřeboval koupit na letošní školní rok, sežene ještě dnes a nebude sem muset zítra znovu. Z domu si nevezl skoro nic, shánět na trzích v Prestonu třeba sušené mločí oči nebyl zrovna nejlepší nápad.

S Thomasem Cliffordem z Havraspáru se setkal u obchodníka s pergrameny, evidentně měl stejný problém. 

„Tak co v létě?“ zeptal se ho Thomas místo pozdravu.

„Hrůza“ zaúpěl přehnaně Victor. „Musel jsem chodit cvičit na slatiny. Jen jsem doma vytáhl hůlku, matka pištěla nadšením a služebná hrůzou, že z ní udělám žábu, jak jsem jí slíbil první rok. A taky že bych to dokázal,“ uchechtl se mladík. „Ale aspoň mě nechali dělat si, co potřebuju, takže jsem všechno s přehledem zvládnul.“ 

„To se máš,“ zamračil se Thomas. „Já jsem jednou málem zapálil salaš, když jsem si spletl dexter a sinister. Pak už jsem nesměl z domu, takže jsem jenom četl, četl a četl. Snad to bude stačit… A zkusit doma něco uvařit, chraň Bůh. Otec by mě hnal.“ 

„Vidíš, lektvary!“ chytil se za hlavu Victor. „Na ty jsem zapomněl jak na smrt a ten sliz se vaří týden. To by nám ten moták neodpustil, nechci zase měsíc drhnout kotlíky. No, Jeremy Emerton mívá většinou trochu v zásobě. Máš ještě nějaké peníze?“

Thomas kývnul a poplácal váček na opasku. 

„Tak to vezmeme napůl.“ Victor se otočil ze dveří obchodu s pergameny. „Pojď, zeptáme se v Prasečí hlavě, co nejraději pije.“

Klíčová slova: ambice / pokora / uznání 

Jméno postavy: Derry Ó Barr / Deidre Ní Barr

Typ role: obojetná 

Zařazení: Mrzimor

Přibližný věk: 20 - 25 

Medailonek:

Bradavický hrad, druhá polovina září 1292 

Kruhová společenská místnost se koupala v tlumeném světle. Kdosi před chvílí přiložil do ohně a ten teď živě plápolal a praskal. V rohu u šafránového závěsu stála malá vyřezávaná harfa, která sama hrála známou tichou melodii. Rostliny, které se pnuly všude kolem, propůjčovaly malé síni domáckou a přátelskou atmosféru a připomínaly, že živlem koleje, která zde sídlí, je právě země. Jako by si sám hrad pamatoval požehnání své zakladatelky, Helgy z Mrzimoru, a vítal zde její následovníky.

Toho večera tu seděli všichni starší studenti, kteří již měli složené zkoušky trivia a kterých se tedy pozvání na účast v podzimním turnaji mohlo týkat. Slovo si právě vzala Heulwen Mrzimorská, dívka trochu divočejšího vzezření. Nikoho ani nenapadlo, že právě ona, prapravnučka zakladatelky, by mohla zůstat pozadu.

„Já vím, že to nebude snadné, ale je naše povinnost nést hrdě odkaz Mrzimoru. Můžeme čekat, že se dopředu dostane Nebelvír se Zmijozelem, v těsném závěsu s věděním Havraspáru. Ale na nás je, jako vždy, chopit se těžké práce a ukázat jim, jak tuhý kořínek my jezevci máme. Kdo se ke mně připojí a tuto výzvu přijme?“ Na slovo ‚jezevci‘ dala Heulwen zvláštní důraz. 

V kruhu studentů to zašumělo. Derry Ó Barr seděl v křesle zachumlán v přikrývce i ve svých myšlenkách. Zatím se nechtěl vyjadřovat, potřeboval přemýšlet. Ještě zvažoval všechny možnosti. 

Jako první se jistě přidá Victor, nenechá si ujít příležitost předvést se. Derry si občas říkal, co tenhle kluk v Mrzimoru dělá, jeho věčné touze po uznání by to slušelo spíš v jiné koleji.

A skutečně, netrvalo dlouho a v šumu místnosti se ozvalo Victorovo: „Já se k tobě přidám, společně jim ukážeme!“

Přesně jak čekal.

Dál by to měla být určitě Gwendolyn, podpořit přátele svými léčitelskými schopnostmi bude považovat za svou povinnost. Ještě než Derry dokončil myšlenku, ozvalo se její tiché: „Se mnou můžeš také počítat, jako vždy.“

Kdo by měl být další? Po chvíli se zvedl Myrddin: „Též bych se rád zúčastnil. Moje sestra tu zůstává taky, a přijede i můj starší bratr, nesmím zůstat jako jediný z rodiny doma.“

Heulwen kývla na znamení souhlasu. Od Myrddina to Derry nečekal, ale vlastně to dávalo smysl, rodina drží pohromadě. 

Dobře, to byli čtyři, ale z každé koleje se má přihlásit pět dobrovolníků. Kdo dál? Mrzimorští kouzelníci nebyli z těch, co by se hnali za slávou nebo za uznáním, to neměli v povaze. Dokázali se naježit a zaútočit, přesně jako šelma, kterou měli ve znaku, ale pouze pokud šlo o něco opravdu důležitého. Sotva se bude někdo z nich ježit na povel kvůli přátelskému sportovnímu klání. 

Derry stále vyčkával a přemýšlel. Většinu práce udělá Heulwen, to ano, své přízvisko nezdědila jen na pergamenu. Ale o koho se opře, až bude potřeba pořádně zabrat? O Victora Hudsona, který má sice spoustu vítězných řečí, ale skutek většinou pokulhává někde vzadu? O benjamínka týmu, Velšana Myrddina Griffida, který to sice umí s magickými tvory, ale inkoust na jeho diplomu ještě pořádně nezaschl a mléko na bradě skoro taky ne? Derry se musel té představě zasmát. No a koho tu máme dál, dobrodějku Gwendolyn z Henlistonu? Ta umí rány dobře ošetřovat, ale že by je rozdávala... 

Derry se rozhlédl po kruhu svých spolužáků. Všichni mlčeli a nikdo se neměl k tomu, aby obsadil zbylé místo. 

Tiše si pro sebe povzdechl. Těch pár dní podzimního volna měl původně v úmyslu strávit jinak, ale co se dalo dělat, asi to tak mělo být. Nemůže je v tom nechat, v tomhle složení se rozbijí nejpozději o druhý úkol. Potřebují někoho,s onou pomyslnou jezevčí silou.

„Tak já se tedy přidám,“ prolomil Derry rozpačité ticho kruhu.

Heulwen se usmála. Mrzimorský tým byl kompletní a složení vůbec nevypadalo špatně. 

Klíčová slova: domov / ochrana / síla 

Jméno postavy: Kassandra McIntyre

Typ role: žena 

Zařazení: Zmijozel

Přibližný věk: 17

Medailonek:

„Dcera rodu McIntyre si nevezme nějakýho čáryfuka!“

Když byl otec rozrušený, nedokázaly jeho hlas ztlumit kamenné zdi, natož stropní fošny a rákosové rohože položené na letitých trámech rodného domu. Otec ten večer před Kassandřiným odjezdem rozhodně rozrušený byl, a Kassandra, uvelebená mezi nosnými trámy střešního krovu, slyšela každé jeho slovo, jako by byla dole ve světnici. Každé otcovo slovo se jí také zarylo hluboko do paměti a znělo jí v uších velmi živě ještě teď, o čtyři dny později, kdy seděla u stolu hodovní síně Školy čar a kouzel a nabírala si na talíř medové křepelky. Přes ozvěnu otcova lamentování skoro nevnímala hovor ostatních studentů, kteří si sdělovali, co nového se kde stalo, komu z nováčků spadl Moudrý klobouk do očí a jestli by ta račí polévka nesnesla víc tymiánu.

„Moje dcera si žádnýho kouzelníka nevezme, poslední slovo.“ Matčin tichý hlas ke Kassandře nedolétl, ale nebylo těžké uhodnout, co svému manželovi odpovídá. „To sem netahej, to je něco úplně jinýho. Navíc tobě bylo šestnáct, když jsem si tě vedl v Corku k oltáři, a švadleny už ti musely řasit šaty. Když jí dovolíš jet si podle svýho, co z ní, až z tý vaší školy konečně vyleze, bude? Uschlá větev, o kterou žádný slušný rod nezavadí, věno nevěno. Proč tu potom dřu raby z kůže a sám si utrhávám od huby, když ona to celý takhle zahodí?“ V místnosti něco křáplo o zeď, podle zvuku asi jeden z korbelů na pivo, to jak otec u večeře zapíjel to odtrhávání od huby. „Kdyby nebyla tak paličatá a aspoň v tomhle mě poslechla. Ale to má po tobě, to ty vaše irský palice paličatý, ty mě přivedou do hrobu.“          Ředitel si vzal slovo. Co to právě řekl? Žádné tréninky a zákaz košťat? No to ještě chybělo. Létání celkově, a nahánění potlouků především, byla Kassandřina oblíbená kratochvíle, jedna z těch záležitostí, při kterých se cítila opravdu svobodně. To bude rok, jedno překvapení za druhým. Kassandra k sobě ze žalu přitáhla mísu s krájenými hruškami a jablky a nabrala si půl talíře.

„Dobrá, ať je teda po tvým,“ přehlušila vzpomínka opět dění v hodovní síni. „Když je pro vás to vaše absolutorium tak důležitý, tak ať jede. Koneckonců, třeba se naučí i něco užitečnýho. Ale pamatuj si, jak se na jaře vrátí, půjde rovnou k ohláškám, i kdybych ji měl do kostela dotáhnout svázanou. Z toho zase neuhnu já, má drahá.“ … „Samozřejmě, ženicha jí najdu, copak je v okolí málo dobrých nápadníků na ženění? Vím aspoň o pěti rodinách, kde ji přijmou s otevřenou náručí.“

Kassandra si podala pohár se slabým vínem, jeho kyselá chuť odpovídala tomu, jak se cítila. To přesně byla otcova představa. Nějakému chrapounovi z Glencoe, nejspíš stejnému chudákovi jako ona sama, bude celý život příst vlnu a rodit děti. Když se to otci nepovedlo u matky, zkoušel život zničit aspoň dceři. Neměl si brát irskou čarodějku, ale některou ze skotských husopasek, blesklo Kassandře hlavou. 

Kassandra se nechtěla vdávat za nikoho z otcových přátel. Vlastně se nechtěla vdávat vůbec za nikoho. Chtěla aspoň v tomto pokračovat v tradici svých irských předků. Jak jí matka řekla, irské čarodějky se vdávaly, jen když chtěly, což byl i její případ. Ne když jim někdo rozkázal. Jenže to bylo Irsko, nebo aspoň to Irsko, které si Kassandra vysnila z matčina vyprávění. Ne Glen, plný dutých skotských palic, pro které bylo nedělní kázání zákonem.

„Já jí už tu vaši nezávislost z hlavy dostanu, to se spolehni. Nese moje jméno, jí u mého stolu a já jsem za ni zodpovědný” … „Možná tak podle těch vašich pravidel. Dokud já neřeknu, tak bude poslouchat mě. V domě rozhodně nezůstane, bratr ji živit nebude až mě z tý vaší irský paličatosti schvátí zubatá.“ Kassandra s matkou se už před lety shodly, že tatínkovi víc hrozí utopení v pivu, nebo, a to bylo pravděpodobnější, se mu stane něco železného, až si zase Glencoe půjde vyřizovat účty s nějakým jiným údolím nebo pro změnu s horaly.

„Takovou ostudu mi neudělá.“ Otec zněl hodně nevěřícně. Kassandra věděla, že matka vytáhne tuto část jejich rozhovoru ze začátku léta. „Než tohle dopustit, to ji radši rovnou pošlu na Ionu, k augustiniánkám. Tam bude mít dost času kát se za tu neúctu k vlastnímu otci!“

Tuto reakci Kassandra nečekala, strávit celý život v klášteře na holém ostrůvku trčícím přímo do otevřeného oceánu? Jak ho tohle mohlo jen napadnout, co mu udělala? „...přímo z kláštera při opatství Svatého Martina du Canigou,“ řekl někdo výrazně blíž a vrátil Kassandřinu pozornost do hodovní síně. Co to bylo? Ředitel si právě sedal, takže asi mluvit celou dobu on. Kassandra se otočila na vedle sedící studentku.  

„Co to říkal o tom klášteře? Nějak jsem to přeslechla.“

„Že ty francouzské čarodějky, co sem za měsíc přijedou, mají školu ukrytou v nějakém klášteře v horách.“

Kouzelnická škola a klášter v jednom? Kassandra si uvědomila, co tohle spojení může znamenat. Milý otče, asi už vím, jak se my dva shodneme na mé budoucnosti.

Klíčová slova: povinnost / svoboda / cesta

Jméno postavy: Jeremiah / Josephine Emerton

Typ role: obojetná 

Zařazení: Zmijozel

Přibližný věk: 30+

Medailonek:

Bradavice, začátek září 1292

Málokdo si dnes pamatuje, kdy v Bradavicích poprvé zaznělo že ‚na Mistra Beathana nejspíš zubatá zapomněla‘. Určitě to bylo dřív, než byl Jeremymu, tehdy dvanáctiletému, nasazen na hlavu kouzelný klobouk, protože už tenkrát to bylo zaběhlé rčení. Jeremy musel připustit, že i od té doby utekla již pěkná řádka let. Rozhodně víc, než bylo obvyklé i u nejrozvážnějších studentů, a stále to nevypadalo, že by student Emerton k absolutoriu nějak spěchal. Mezi ním a učiteli Bradavic byla nejspíš uzavřena nějaká podivná dohoda, která vyhovovala oběma stranám, nebo to tak aspoň vypadalo. Jestli byla součástí této dohody i povinnost uklidit sklad alchymistických přísad, do kterého asi před chvílí dopadl meteorit, to nikdo netušil.

Jeremy naštěstí dobře věděl, kde je potřebné vybavení: zástěra a rukavice z dračí kůže byly spolu s kuklou a obličejovou maskou ihned po ruce, stejně tak svitek na dlouhé zadržení dechu. Vybavení neslo známky častého používání, svitek byl zbrusu nový. Takže zbývá jen vše roztřídit, srovnat, dát zpátky na svá místa, přepočítat, sepsat, co se vlastně rozbilo, a modlit se, aby ta různobarevná věc na podlaze neudělala něco opravdu neočekávaného. Nebo aby to nebelvírští mistři zvládli zastavit, kdyby to moc vyrostlo.

Cliodna se asi zase jednou rozčílila a potřebovala si na něčem vylít zlost, pomyslel si Jeremy. Jako jedna z mála z bradavických duchů byla natolik arogantní, aby jí tahle spoušť nepřišla jako špatný nápad, navíc si i po smrti zachovala své silné kouzelnické schopnosti. Jeremy vytáhl hůlku a v duchu si utřídil potřebná kouzla. Nebyly to složité formule, ale tady jich bude potřeba opravdu hodně.

Mistr obou stupňů výroby lektvarů byl chodící encyklopedie ve všem, co se alchymie týkalo. Nebylo tinktury, kterou by nepoznal podle vyskládaných surovin, lehkého přivonění, nebo jen barvy roztoku. Stejně lehce poznal i sebemenší chybu v receptu či postupu a dokázal velmi přesně popsat, jaké to bude mít zanedlouho následky. Bylo to tím, že většinu těch receptů sepsal nebo upravil ze starších opisů. A pravděpodobně i tím, že většinu těch chyb si on, nebo studenti na jeho hodinách, již za ty dlouhé roky vyzkoušeli. Beathan byl výjimka z učitelského sboru ve více směrech. Kromě mistra Artifika byl zdaleka nejstarší (říkalo se, že je mu hodně přes sto let), a určitě to byl jediný učitel, který neměl hůlku a nezakouzlil ani nejjednodušší zaklínadlo. Na adresu svého motáctví se bavil velmi nerad. Pokusy začít hovor na toto téma většinou končily ostřejším hodnocením právě chystaného lektvaru, ne-li rovnou školním trestem.

Jeremy ale přání mistra Beathana respektoval, a k vtípkům ostatních studentů se nepřipojoval. Ostatně, nebylo by to fér od někoho, kdo měl prakticky volný přístup do skladu surovin pro transmutace, stejně jako do oddělení knihovny s omezeným přístupem, a kdo mistra alchymie zastupoval u jednodušších experimentů a výkladů. Jeremy marně vzpomínal, kdy naposledy Beathan vedl sběr tlustočervího slizu, cídění kotlíků, mytí nových bezoárů, destilaci ďáblova osidla a dalších ‚pro správné zvládnutí pokročilých způsobů alchymie naprosto nezbytných‘ hodin. Ostatní vyučující měli aspoň tu trochu slušnosti, že Jeremyho požádali, „jestli bys to dnes neodvykládal, vždyť ti to minule tak šlo,“ a pak teprve zmizeli jak pára nad kotlíkem. Moták jednoduše oznámil, že „na zbytek hodiny dohlédne tady Emerton,“ sotva Jeremy vstoupil do učebny, a v tu ránu byl pryč.

Z podlahy už zmizela většina nerozbitých lahviček, zatím stály pohromadě v tmavém regálu u stěny – samozřejmě kromě těch, které mimo zdroj světla rychle degradovaly. Zbývalo to těžší, vytahat z louže na zemi střepy, a to opravdu opatrně. V jedné rozbité lahvičce byl podle silného zápachu výtažek z třaskavce, támhlety sirné hobliny byly promočené naskrz, a pokud tamto bláto nebylo původně sušená salamandří krev, tak nemá Jeremy co dělat na nejvyšším stupni transmutací. 

Přesně tohle jsou další důvody, proč by měl celou alchymii učit kouzelník, běželo Jeremymu hlavou, když jemnými pohyby hůlky odhrnoval jednotlivé složky nevyzpytatelné směsi a vytažené střepy posílal do kbelíku u umyvadla. No, stejně by Beathan nechal úklid na něm, jako už tolikrát. Moták si užíval přípravu věhlasu, stáčení slávy i tu ‚do broušených flakonů uloženou smrt‘, zatímco špinavé řemeslo alchymistické stále víc padalo na věčného studenta Emertona. Možná by už měl něco udělat i s tímhle nepořádkem ve svém životě a provětrat zatuchlé ovzduší alchymistických předmětů… asi bylo na čase na důvěrný rozhovor s hrabětem DuBois.

Poslední střep byl v kyblíku, a poměrně náročná kombinace kouzel vznesla celou zbylou napěněnou hmotu (rozlitý tlustočerví sliz zřejmě zpomalil ostatní reagencia) a opatrně ji ponořila do dřevěné štoudve s vodou, a to celé vzápětí zamířilo otevřeným oknem daleko nad jezero.

„Báječné, takže už jen vytřít a máš to hotové! Ty flakonky si už roztřídím,“ ozvalo se Jeremymu za zády. Mistr lektvarů se protahoval. Zřejmě ho máslový ležák zmohl, a tak se po obědě na chvilku natáhl. „Kdo to byl tentokrát?“ zeptal se, když Jeremy sklonil hůlku a štoudev i s obsahem se stala součástí jezera. 

„Asi vítr,“ odpověděl Emerton. Přijít o vrtkavou přízeň vážené Cliodny rozhodně nechtěl. 

Klíčová slova: ambice / uznání / intriky

Jméno postavy: Hamish Thornhill

Typ role: muž 

Zařazení: Zmijozel

Přibližný věk: kolem 20 

Medailonek:

Konec léta 1292 

„Co tu chtěl strýc tentokrát?“ zeptal se Hamish, sotva sesedl z koně, na adresu jezdce, se kterým se minul na příjezdové cestě k rodinnému sídlu.

Královský komoří, biskup z Dunblane, nebyl přímý příbuzný Thornhillů, ale bylo jednodušší použít označení strýc než se snažit propletené vztahy popsat. Ostatně, návštěvy Wiliama de Dumfries byly na Thornhillu častější než návštěvy vlastních příbuzných jak z otcovy, tak z matčiny strany, a kromě jiného i důležitější. Většinou znamenaly, že rodiče museli rychle odjet, v lepším případě jen na pár dní do Glasgow.

Hamish samozřejmě velmi dobře chápal co znamenají ‚záležitosti celého Skotska‘, o nichž rodiče často mluvili, a do nichž ho postupně jakožto prvorozeného syna a dědice zasvěcovali, ale to neznamenalo, že to mladíkovi nevadilo. Tyto náhlé odjezdy totiž vždy znamenaly nějaký odřeknutý lov, výpravu do kopců nebo jinou kratochvíli. A teď, na konci léta to bylo obzvlášť otravné. Za týden měl odjet do školy, a ač byl většinou zcela samostatný a nezávislý, matčina starostlivá ruka, a otcova ráznost se kterou velel celému domu, se při balení a chystání na cestu velmi hodily. 

„Nic důležitého,“ odpověděl otec. „Až odsedláš, přijď za námi do malého sálu, právě se chystáme povečeřet.“ Aha, takže to musí být zajímavé, když otec nechce čerstvé zprávy probírat v maštali před služebnictvem. Jen co byl lord Thornhill z doslechu, Hamish hodil otěže štolbovi, přes rameno na něj křiknul, že za koně ručí vlastní kůží, a pospíchal za otcem. 

„Kam jedete tentokrát?“ zeptal se rodičů, sotva byl stůl plný jídla a ze sálu zmizely poslední zvědavé uši. „My nikam,“ odpověděla s úsměvem Hamishova matka. „Biskup projevil zájem o tvé studium a chtěl ti popřát hodně štěstí a božího požehnání.“

 „To se nemusel obtěžovat,“ zabručel Hamish mezi sousty a čekal. Tohle rozhodně nebyl důvod, proč by k nim lord komoří vážil cestu. 

„Měl by sis biskupovy přízně víc vážit,“ houkl na něj z druhé strany stolu otec. „Díky němu budeš totiž letos o krok před ostatními studenty.“ Tohle už znělo zajímavěji.

„O krok před ostatními v čem?“ Hamish věděl, kdy si takový drzý tón může k rodičům dovolit, už pár let s ním v důležitých záležitostech nejednali jako s dítětem, a tohle byla jedna z nich. 

„V turnaji, který se bude na bradavickém hradě pořádat. Byla by hrozná ostuda, kdyby ho nevyhrál Skot,“ vychrlil otec jedním dechem. Sotva popadl další, pokračoval. 

„Váš ředitel, hrabě z Lenarku, chce hned na konci září uspořádat klání kolejí a studentů o nějakou trofej. Dumfries toho moc neví, ale rozhodně to prý nebude pro každého nováčka, co sotva udrží hůlku. Prý kvůli tomu Lenark nechává do Bradavic přivézt i nějakou nebezpečnou potvoru ze zámoří. Samozřejmě se to má držet co nejvíc v tajnosti, ať to nevyděsí mudly a malé čaroděje. Máme štěstí, že je biskup s námi zadobře, prozradil to jenom nám.“

„Je to podle něj i v zájmu celého Skotska,“ doplnila matka. „Tak ti chtěl dát čas, aby ses mohl pořádně připravit. Ředitel turnaj určitě nevyhlásí hned první školní den, takže studenti na přípravu budou mít jen pár dní.“

„Představ si to,” zasnil se otec. „Hamish Thornhill, můj syn, a nejlepší čaroděj z celé kouzelnické školy. Pravý skotský rek, který za sebou v klání nechá všechny ty usmolené Iry, a hlavně namyšlené Angličany.“ 

Zatímco pán rodu se oddával příjemným představám, mladý čaroděj na to pohlížel pragmatičtěji. Dobře věděl, jak rychle se tajné zprávy šíří mezi studenty, takže si byl jistý, že půlka školy bude znát všechny detaily dřív, než skřítci poprvé rozdají na stůl. Tohle bude chtít spojence. Jenže kde je vzít? Mezi zmijozelskými to nebude úplně jednoduché. Hodilo by se, kdyby ho Kasandra naučila to tiché odhození, kterým ho v květnu vyřadila při jednom duelu. Bezpodmínečně bude muset rozmluvit tu velšskou netýkavku Ceridwen, bez složitých lektvarů se v turnaji neobejde. 

A ostatní koleje? Zatímco dojídal poslední sousta, odhadoval Hamish své možné soupeře. V Havraspáru může počítat s Antoinem Malfoyem a nejspíš i Issacem Peverellem. Z Mrzimoru půjde dopředu jako vždy Heulwen. Zbytek… kdo ví, nejspíš všichni naráz, pokud to pravidla dovolí. A oblíbení ‚lordi‘ z Nebelvíru? Těch bude určitě víc než dost, včetně Irčanky Brighid. Ta, jak musel Hamish uznat, byla ve spoustě zaklínadel lepší než zbytek její koleje dohromady. 

Čaroděj vstal od stolu, došel k jedné z truhlic podél stěn, vyndal z ní svůj meč a pustil se do čištění široké čepele. Čím dřív začne s přípravou, tím lépe. 

Klíčová slova: rodina / čest / ambice 

Jméno postavy: Caerwyn / Ceridwen Griffid

Typ role: obojetná 

Zařazení: Zmijozel

Přibližný věk: kolem 18 

Medailonek:

Bradavické pozemky, půlka září 1292

I když byla bradavická škola proslulá svou alchymistickou dílnou, toho dne se jeden kotlík zahříval nad plameny pod přístřeškem na kraji lesa. Čarodějka, která u kotlíku seděla, právě otevřela lahev s tmavou tekutinou. Proti odpolednímu světlu zkontrolovala barvu obsahu a zkusmo přičichla. Ostrou vůni žabníku by poznala zamíchanou v čemkoliv, vždycky s sebou přinesla nůši vzpomínek. Ceridwen dříve trávila s maminkou v léte celé dny na člunu na řece a sbíraly ho z každé tůňky a každého slepého ramene v okolí. Domů ho pak nosily po nůších a celou zimu zpracovávaly do lektvarů. Ale to bylo dávno… Stejně jako aroma žabníku překryly mnohem hutnější tóny dalších nevábných přísad odvaru, tak staré vzpomínky překryly ty nové, bolestivější. 

„Ceridwen, co tu ještě děláš? Zvoní klekání a slušně vychovaná dívka by už měla dávno spát. Ať zítra vstaneš ke svým povinnostem, ne jako posledně. Ostatně, tohle jsou rodinné záležitosti, to se tě netýká.“ 

„Až za chvíli. Tohle je důležité i pro mě, ale to ty stejně nepochopíš, nejsi čarodějka,“ odsekla Ceridwen.  „A nejsi ani moje matka, abys mi říkala, kdy mám jít spát,“ dodala jedovatě.

„Tvoje macecha je pořád moje manželka a paní tohoto domu, takže na ni nebudeš drzá, mladá dámo!“ Zvučný hlas Rhyse ap Griffida hřímal tak, že ze stěn popadalo pár trofejí a dvě bodloší kůže. Nebylo divu, že ho se prý báli všichni velšští draci. „A ty nám dones ještě džbán,” otočil ve snaze o mírnější tón na svou ženu. „Ceridwen má pravdu, o tomhle musí vědět i ona.“

To se stalo přesně před čtrnácti dny, když se po třech letech najednou doma objevil Siarl, nejstarší syn otce a jeho právoplatné manželky. Druhý den ještě před odjezdem do školy jí pak mladší bratr Myrddin pomáhal sbírat další rostliny a ingredience, které potřebovala pro svůj plán. Na nic se zbytečně neptal a vůbec se k ní nechoval přezíravě ani pohrdavě, jako všichni ostatní. Jako by pro něj byla opravdový člen rodiny.

Odvar z žabince, denivek a pijavic byl podle všeho v pořádku, tak jej Ceridwen opatrně vlila do kotlíku a s hůlkou v ruce pečlivě hlídala průběh zahřívání. Ohledně výroby lektvaru, který začínal v kotlíku bublat, jim mistr Beathan dal několik sáhodlouhých přednášek a na závěr prohlásil, že: „k praktickému pokusu vás zatím nepustím. Nemáte, a mnozí z vás ani nikdy mít nebudou, osvojené návyky potřebné k takto složité a přesné přípravě.“ Určitě by nešetřil chválou, kdyby teď svůj na mnoha místech vylepšený postup předvedla v učebně.

Stejně si za to Siarl může sám, napadlo ji. Kdyby byl ke své nevlastní sestře aspoň trochu milejší a neignoroval ji jako obtížný hmyz. Kdyby byl sdílnější a řekl, co dělá po takové době v Británii a co to veze do Bradavic, mohla teď Ceridwen sedět ve zmijozelské společenské komnatě, poslouchat předhánění Hamishe Thornhilla s Nathanem Cuneganem a nemusela by teď v lese, potají, chystat tuhle smrdutou… Když o tom tak přemýšlela, i ten zápach byl pořád lepší než poslouchat ty dva kohouty. 

 Ceridwen vytáhla z taštičky poloprůsvitnou plazí kůži. V Beathanově postupu sice stálo nastrouhat, ale Ceridwen vzala suchou kůži do rukou a špičkami prstů ji nadrtila na mnohem jemnější částečky, které opatrně vsypala do kotlíku. Reakce, která se okamžitě dostavila, byla přesně taková, jaká měla být – odporná. Až někdo bude příště kontrolovat suroviny ve skladišti pro transmutace, asi bude muset vysvětlit mistrovi alchymie, proč se nemůže dopočítat svleček, a proč je jeden z vzácných chiméřích rohů olámaný, jako by s ním někdo třískal o podlahu. Však on už to kolega Jeremy nějak vysvětlí, usmála se čarodějka.

Lektvar byl pro tuto chvíli hotov, další kroky budou následovat až po večeři, až kotlík důkladně vychladne. Štěpiny rohu bude potřeba ještě rozetřít na prach, ale to taky počká do večera. Pak už jen týden a bude hotovo. 

„Ceri! Ceridwen!“ ozvalo se z okraje lesa. Jen tři lidé v Bradavicích věděli o jejím lesním přístřešku, kde tajně experimentovala s lektvary. Jen dva ji oslovovali zdrobnělinou jejího jména, a jen jeden z nich měl hlas jejího mladšího bratra. 

„Tady jsem!” křikla v odpověď. „Co se děje Myrddine, někde hoří?“

„Máme být za hodinu všichni ve Velké síni,“ odpověděl Myrddin, když došel až k ní. „Ředitel chce něco říct celé škole. A někdo z Mrzimoru prý viděl u stájí našeho Siarla,“ dodal a jeho nadšení nešlo přehlédnout. Jako vždy, když mluvil o starším bratrovi...

Ceridwen byla spokojená, všechno vycházelo podle plánu. Hodina je akorát na to, aby svou laboratoř zabezpečila proti nezvaným hostům a stihla se převléknout ze šatů načichlých kouřem. A kromě toho, poslední ingredience právě dorazila.

Klíčová slova: rodina / ambice / tajemství 

Jméno postavy: Nathan Cunegan

Typ role: muž 

Zařazení: Zmijozel

Přibližný věk: kolem 20 

Medailonek:

Bradavický hrad, druhá polovina září 1292

Velké jezero se rozlévalo v zeleném údolí, nad kterým se tyčil na kopci hrad. Skotská vysočina ukrývala mnoho podobných míst, ale jen jedno z nich bylo prostoupeno mocí tak jako právě Bradavice. Jezero mělo mnohá tajemství a mnoho příběhů se povídalo o tvorech, kteří jeho hlubiny obývali, ale za kterými se nikdo neodvážil vydat. Bylo tiché, chladné a nekonečné, stejně jako lidská mysl. 

Snad proto si toho dne dva zmijozelští studenti, Nathan Cunegan a Kassandra McIntire, vybrali k tréninku psychických kouzel právě zřídka používanou učebnu ve sklepeních hradu, ze které byl výhled do hlubin jezera a která tudíž poskytovala vhodné podmínky k soustředění mysli. 

Nathan nechal temně zelené vody jezera prostoupit celou svou bytostí. Čas plynul kolem, vnímal jen tlukot srdce a její oči, víc nebylo třeba. A právě ve chvíli, kdy se pokusila zaútočit, stáhl ji k sobě do hlubin, na klidné místo své nitrobrany. Tmavě zelená se změnila v temnou šeď močálu a vody jezera v kalnou bezednou tůň, do jejíž hlubin ji právě nechal se pomalu potápět. Cítil její paniku, nasával její bezmoc. Kassandra zalapala po dechu, a v ten moment ji pustil. 

Ocitli se zpátky v komnatě pod hradem, na jejíž studenou kamennou podlahu dívka právě ztěžka dopadla. Nathan stál nad ní a usmíval se.

„Budeš se muset víc snažit.“

Kassandra jen vztekle frkla v odpověď a už byla zase na nohou. Oprášila si šaty a postavila se do střehu. 

„No počkej…“

Než se stihla nadechnout k vyslovení formule, Nathan už lehkým pohybem zápěstí zaútočil.

„Legillimens!“

Ponořil se do její mysli: ocitl se na skotském sídle. Viděl muže ve středních letech, jak křičí cosi o sňatku, cítil Kassandřinu bezmoc, slyšel ji něco odpovídat v slzách, klášter… 

Spustil hůlku dolů a obrazy zmizely. 

„Ale, ale, Kessi, takový sentiment.“

„To není fér, nebyla jsem připravená!“ Teď už zuřila, ale Nathan si z toho nic nedělal. 

„Protože opravdový protivník ti čas na přípravu dá,“ odvětil v klidu a s úsměvem. „Souboj nikdy není fér, tak proč nezačít už na tréninku.“

„Tak pojď, teď ty,“ odpověděl po chvíli na její založené ruce a nasupený výraz. „Budu něžný,“ zazubil se a rozpažil jako že se vzdává.

Kassandra okamžitě zaútočila, ale pro něj nebyl vůbec žádný problém útok vykrýt. Následovalo pár výměn, které kouzelník opět ukončil ve svůj prospěch. 

„Spoutání!“ vykřikl nečekaně a hůlkou naznačil pohyb omotávaného provazu. Jeho protivnice okamžitě padla na zem, zavinutá ve smyčkách silného lana. Mladík se spokojeně bavil, jak se snažila uvolnit si ruce. 

„Nathane! To není fér, řekli jsme psychická kouzla!“ rozčilovala se Kassandra. 

Odpovědí jí byl jen Nathanův smích. „Však kouzli, nenech se rušit.“

Než se nadál, byl na protější stěně rozpláclý jako moucha a pod tlakem kouzla stěží pohnul rukou. Ani nepostřehl, kdy vykřikla zaklínadlo. Příště začnu odzbrojením, a to svázání udělám opravdu důkladně, zapamatoval si.  

„No dobře,“ zachrčel Nathan mezi rychlými nádechy, „odteď už jen psychomagie. Finite,“ a jedním pohybem jí pouta uvolnil. 

Hned zase zaútočila, málem ho nenechala ani dopadnout na nohy. Zbrklý pokus ale odrazil snadno, a rovnou přešel do protiakce, aby se opět ocitl v její mysli. Tentokrát jej ale pustila jen na rozlehlé vřesoviště. Nebyl tu žádný otec, žádný klášter, kolem něj bylo jen bílé mlhavé pusto a prázdno bez konce, které hrozilo, že ho svou rozlehlostí pohltí. 

„Pěkně,“ uznale kývnul hlavou, když ho Kassandra vítězně propustila ze svého klidného místa. „Příště ale budeš muset přidat, nešel jsem do toho plnou silou.“

„Kušuj,“ odbyla ho, „neuneseš prohru.“

„To bych ale musel prohrát," zasmál se mladík v odpověď. „Odpočineme si chvíli,“ nabídl smířlivě a sklonil hůlku. 

Kassandra souhlasila. Oba se posadili na lavici pod klenutým oknem, kudy sem prosvítalo tajemné světlo jezerní vody a dávalo tak celé místnosti nazelenalý nádech. 

„Myslíš si, že něco z toho půjde použít na turnaji?“ nadhodila Kassandra, když se oba napili z kožené čutory. 

„To nevím. Ale jsou mnohé cesty k vítězství,“ odpověděl zamyšleně. „A jaké je hlavní poučení dnešního tréninku?“

„Že protivník nehraje fér,“ odtušila Kasandra. 

„A že nemáš podceňovat soupeře,“ pochválil ji pobaveně Nathan. 

„Když jsme u toho turnaje,“ začala po chvíli zase čarodějka, „co ta tvoje princezna? Taky zůstává?“

„Aurora?“ Nathan se najednou tvářil nejistě. „Doufám, že ne. Rád bych, aby jela domů.“ Odmlčel se a po chvíli ještě dodal: „Ten turnaj by mohl být nebezpečný a nechtěl bych, aby se jí něco stalo.“

Kassandra překvapeně hvízdla. „A už jsi jí to řekl?“

„Ještě ne, zatím jsem nenašel vhodný způsob.“ 

Kassandra vybouchla smíchy. „Drahá, měla bys jet raději domů, neb se obávám o tvé bezpečí,“ napodobila Nathanův hlas. „Ale neboj se, s těmi Francouzkami to nijak nesouvisí.“

Nathan se po ní ohnal až musela vyskočit z lavice, aby mu uhnula. 

„Prosím, můžu být u toho, až jí to budeš říkat?“ smála se teď už na celé kolo. „Chci vidět, co na tebe pošle!“

„Nebude to asi nijak snadný rozhovor,“ souhlasil Nathan. A jak měl ještě před chvílí s hůlkou sebevědomí na rozdávání, nyní viditelně ztrácel pevnou půdu pod nohama. 

Klíčová slova: romance / tajemství / intriky 

Jméno postavy: Sestra Claire (Marinette Chéron) 

Typ role: žena 

Zařazení: Krásnohůlky 

Přibližný věk: kolem 20 

Medailonek:

Kdesi na úpatí hory Canigou, hrabství Rousillon, Pyreneje, srpen 1292

Ranní slunce se opíralo do svahů Pyrenejí a svou silou nenechávalo nikoho na pochybách, že je vrchol léta. Hory byly v tuto část roku suché a nehostinné, lidé z nížin se jim radši vyhýbali a ze zvířat tu přežili jen ti nejodolnější: kamzíci, kozorožci, vlci nebo medvědi. Málokdo tak věděl o klášteře, který se v horách ukrýval. Základy byly vytesány přímo do skály a obvodové zdi svou výškou chránily klášterní budovy zasazené mezi kaskádovité zahrady opatství Saint-Martin du Canigou. 

Klášter svou nedostupností zajišťoval svým obyvatelům kromě bezpečného útočiště především klid. Tuctu mnichů k modlitbám, a nadaným dívkám ke studiu, neboť za branami benediktinského kláštera našla své skryté útočiště škola, v kouzelnickém světě nesoucí název Krásnohůlky. 

Klášter se utápěl v zeleni. Mezi úzkými cestičkami tu bylo mnoho sadů, hájků a záhonů. Praktickyna všech možných místech rostlo něco, co bylo možné použít jako pokrm nebo léčivý prostředek. 

V zahradách už teď zrána kmitaly slamáky mnichů a několika studentek. Mniši podle všeho své společnice vůbec nebrali na vědomí, a hleděli si jen svých motyček. Jistě to muselo být právě jejich péčí, že tu vegetace rašila bujněji a zeleněji než kdekoliv jinde v horách. 

Sestra Claire se při práci spokojeně usmívala. I když už dávno nemusela, trávila v zahradách každou volnou chvilku. Nejradši tu byla brzo ráno. A to i tehdy, když kvůli nočnímu pozorování vzácné konjunkce měly starší studentky dovoleno vstávat později. Láskyplně pohladila červenou bazalku po drobných lístečcích. Bůh dává mnohé dary a toto byl jeden z nich. Lehkým mávnutím hůlkou poslala k rostlince pramínek vody a pokračovala ve vytrhávání plevele.Nad střechami se rozezněl zvon a svolával ovečky k modlitbě. Claire vstala, utřela si ruce do zástěry a po růženci sáhla ještě dřív, než udělala první krok ke kapli.

 „Pater noster, qui es in caelis… znělo mnohohlasně klenutým prostorem. Claiřiny oči byly upřené k oltářní svátosti a její srdce k nebesům. „...Amen.“ Poslední úkony celého obřadu, poslední pokřižování.

Teď nadešel čas na studium. Kroky její i dalších schovanek vedly dlouhou chodbou až do malé místnosti, od podlahy až ke stropu zaskládané svitky, svazky, a knihami. Claire přistoupila k dřevěnému pultíku, sáhla po svitku, který tam na ni čekal z předešlého dne, a rozvinula jej. ‚Merlinus Ambrosius – pojednání o magii života‘. Ano, tady včera skončila. Podala si čistý pergamen a jala se text opisovat. „Ruka si vštípí, hlava zapamatuje a srdce osvojí,“ tak to říkaly lektorky, když jim dávaly první texty k přepisu. Dnes to již byla další rutina, na kterou se mohla spolehnout. Snad stovky svitků prošly jejíma rukama. Četla o nejrůznějších formách magie, o darech léčení, kouzelných formulích, o umění alchymie… Jejich knihovna byla vybavená vším, co potřebovaly, od runových záznamů dalekého severu po svitky z tajemné Alexandrie.

Lekci ve skriptoriu ukončil opět zvon, ale na polední modlitbu většina studentek nešla. To samozřejmě neplatilo pro sestru Claire, pro kterou pravidelné modlitby představovaly prostor pro načerpání nových sil a chuti do práce i studia, a kde znova a znova obnovovala svůj slib sloužit Pánu co nejvěrněji a všemi svými schopnostmi. 

Dívce občas proběhlo hlavou, jestli by jí nebylo líp v ženském klášteře, třeba u klarisek v rodné Paříži. Víc modliteb a služby Pánu, víc řádu, víc práce na zahradě.  Ale pak si vždy vzpomněla, co jí řekla matka představená – ředitelka školy – během prvních dní v klášteře.

„Drahá Marinette, mé dítě, náš Pán ti dal výjimečný dar, kterým rozhodně neplýtvá, a s ním ti dal i odpovědnost. Není na tobě, abys své nadání odmítla a nechala je zakrnět ve zdech Cordeliéres. Ber svůj dar čarodějky jako úradek boží a služ Pánu a jeho synu Ježíši nejlépe, jak umíš. Já věřím, že mě, ani Jeho, nezklameš.“ Marinette – sestra Claire – si její slova od té doby opakovala ještě mnohokrát. 

 Po skromném obědě následovalo další studium. Tentokrát v prostornějších síních školy, kde bylo méně hořlavých či rozbitelných předmětů a dost místa na rozmáchnutí se hůlkou. Tuto lekci vedla ředitelka školy, madame Cassiopeia osobně. 

„Ta nejjednoduší zaklínadla nesmíte vynechat ani při studiu vyšších stupňů magického umění. Pomáhají uvolnit paži a zápěstí, zklidnit dech, koncentrovat mysl. Takže dámy, prosím: švihnout a mávnout, švihnout a mávnout, švihnout a mávnout…“

Opět až do chvíle, kdy zazní zvon, aby všechny svolal mnichy i čarodějky k modlitbě – tak jako celé dny, měsíce a roky předtím. 

Všechny studentky Krásnohůlek se za celý den potkaly až u společné večeře v refektáři. Madame Cassiopeia zde vždy shrnula uplynulý den a vysvětlila úkoly na den následující. Tentokrát však začala něčím jiným. 

„Mé dámy, drahé sestry. Jak mnohé víte, vedu poslední dobou čilou korespondenci se Školou čar a kouzel v Bradavicích. Nyní vám mohu s potěšením sdělit, že se tento podzim vypravím spolu s několika z vás přímo do Skotska a tuto školu na nějaký čas navštívíme. Kdo pojede se mnou a bude mít možnost poznat to nejlepší z britských umění magických, jsem již rozhodla. Budou to sestry Theresa, Adele, Claire a Cecile.“ Madame nechala chvíli odeznít šum, který její oznámení způsobilo. „Tyto dívky zítra místo dopoledního studia přijdou do mé pracovny, kde se dozví podrobnosti.

A teď, sestry...“ madame pokynula rukou k talířům s jídlem. „Pane, děkujeme ti za tyto dary, které máme z tvé štědrosti…“

Ostatní čarodějky se pustily do jídla, ale sestra Claire se večeře ani nedotkla. Ven ze zdí kláštera? Pryč z Francie? Na kdoví jak dlouho? Otče náš, zkoušíš mě, nebo trestáš?”

Klíčová slova: řád / víra / vědění 

Jméno postavy: Sestra Adele (Bérénice Girardot) 

Typ role: žena 

Zařazení: Krásnohůlky 

Přibližný věk: kolem 20 

Medailonek:

Kdesi na úpatí hory Canigou, hrabství Rousillon, Pyreneje, srpen 1292

Ranní slunce se opíralo do svahů Pyrenejí a svou silou nenechávalo nikoho na pochybách, že je vrchol léta. Hory byly v tuto část roku suché a nehostinné, tedy až na zelené zahrady a sady, které kaskádovitě obklopovaly budovy opatství Saint-Martin du Canigou a tedy i čarodějnické školy Krásnohůlky.        

V zahradách už teď zrána kmitaly slamáky mnichů a několika studentek. Mniši podle všeho své společnice vůbec nebrali na vědomí, a hleděli si jen svých motyček. A už vůbec nikdo si nevšímal jedné mladé čarodějky, která právě otevřela nenápadná vrátka v plůtku a zamířila známou zkratkou přímo ke klášterní kuchyni. 

Sestra Adele věděla velmi dobře, kde se dá v opatství sehnat něco lepšího k jídlu, i když nestihnete vstát na společnou snídani a na stolech zbyde jen suchý chléb a voda. Ona za to přece nemohla, astronomie ji fascinovala a včera zůstala vzhůru nahoře na hradbách ještě dlouho po tom, co konjunkce skončila a ostatní čarodějky se odebraly na lůžka.

Starý kuchař měl tvář červenou od horského vzduchu a vráskami jí připomínal loňské jablíčko, které jí přinesl spolu s hrnkem mléka a kusem žlutého sýra. Zdvořile poděkovala a na oplátku zakroužila hůlkou nad měděnými kotli a pánvemi. Drhnutí sazí oba přímo nesnášeli. 

Adele vzala svůj úlovek a rychle se vrátila zpět na školní pozemky, než si jí tu někdo všimne. Plůtek byl sice ve školní zahradě spíš pro ochranu mnichů, aby se omylem nedostali k některým dravějším rostlinám, a nikde nebylo řečeno, že studentky do kuchyní nesmí, ale nebylo nutné zbytečně dráždit mnichy ani matku představenou.

Došla na své oblíbené místo na zídce, odkud měla přehled o zahradě i celém údolí pod nimi, a dala se do jídla. Ještě že už nemusela trávit každé ráno s motykou v ruce a jako nějaký krtek se pořád rýpat v hlíně. Když zvon ohlásil modlitbu tercie, Adele vstala, oprášila ze sukně drobečky a po růženci sáhla ještě dřív, než udělala první krok ke kapli.

 „Pater noster, qui es in caelis… znělo mnohohlasně klenutým prostorem. Oproti rozpáleným zahradním cestičkám tu byl příjemný chládek a aspoň měla chvíli na své vlastní myšlenky. „...Amen.“ Poslední úkony celého obřadu, poslední pokřižování.

Nadcházela nejotravnější část výuky, scriptorium. Neexistovalo snad nic nudnějšího než potřetí opisovat stejný svitek. „Hlava si zapamatuje, a pak už se jen ruka unaví a srdce pláče nad promarněným časem,“ odpověděla lektorce hned první zimu, a trest za prostořekost trval až do léta následujícího roku.

Tentokrát se na ni usmálo štěstí. Hned jak vešla do malé místnosti, od podlahy až ke stropu zaskládané svitky, svazky a knihami, požádala ji knihovnice o pomoc s mícháním nových inkoustů. „Ty máš ty barvy vždycky nejzářivější a vůbec neblednou.“ Během pečlivého odvažování pigmentů a tinktur Adele napadlo, jestli to je opravdu jen o těch zářivých neblednoucích barvách. Možná už knihovnice měla dost všech těch malůvek? Zajíci, hlemýždi a další zvířata ve všemožných groteskních podobách, případně mniši s holými… nejen hlavami, se nekontrolovaně rozšířili po svitcích v celé knihovně. 

Do experimentování s poměry jednotlivých složek směsí se zabrala natolik, že málem přeslechla hlas zvonu končícího dopolední činnost. Rychle poklidit náčiní, zazátkovat namíchané barvy a umýt ruce. Do refektáře na své místo u stolu dosedla právě ve chvíli, kdy se vrátily sestry účastnící se polední modlitby.

Odpolední výuka probíhala v prostornějších síních školy, kde bylo méně hořlavých či rozbitelných předmětů a dost místa na rozmáchnutí se hůlkou. Tuto lekci vedla ředitelka školy, madame Cassiopeia osobně. 

 Ta se dnes podle všeho rozhodla, že místo učení pokročilých zaklínadel, na které se Adele vždy tak těšila, studentky utýrá opakováním těch nejjednodušších kouzel, které přece musel umět seslat každý, i kdyby ho uprostřed noci vzbudili. Další zbytečnost, pomyslela si Adele a vytáhla hůlku. 

„Takže dámy, prosím: švihnout a mávnout, švihnout a mávnout, švihnout a mávnout…“

 Opět až do chvíle, kdy zazní zvon, aby všechny svolal mnichy i čarodějky k modlitbě – tak jako celé dny, měsíce a roky předtím. Tady se moc zajímavých věcí nedělo, povzdychla si čarodějka.

Madame Cassiopeia ale měla pro své svěřenkyně toho dne překvapení. Před večeří si jako vždy vzala slovo, ale místo aby vyjmenovala úkoly na následující den, začala o něčem úplně jiném. 

 „Mé dámy, drahé sestry. Jak mnohé víte, vedu poslední dobou čilou korespondenci se Školou čar a kouzel v Bradavicích. Nyní vám mohu s potěšením sdělit, že se tento podzim vypravím spolu s několika z vás přímo do Skotska a tuto školu na nějaký čas navštívíme. Kdo pojede se mnou a bude mít možnost poznat to nejlepší z britských umění magických, jsem již rozhodla. Budou to sestry Theresa, Adele, Claire a Cecile.“ Madame nechala chvíli odeznít šum, který její oznámení způsobilo. „Tyto dívky zítra místo dopoledního studia přijdou do mé pracovny, kde se dozví podrobnosti.

A teď, sestry...“ madame pokynula rukou k talířům s jídlem. „Pane, děkujeme ti za tyto dary, které máme z tvé štědrosti…“

Čarodějka Bérénice – sestra Adele – málem zapomněla jíst. Opravdu slyšela své jméno? Ano! Alespoň na chvíli pryč ze zdí kláštera! A potom? Kdo ví. Třeba nakonec svůj život nepromarní zde, v černé a bílé. 

Klíčová slova: talent / dobrodružství / cesta 

Jméno postavy: Sestra Cecile (Genevieve Du Val) 

Typ role: žena 

Zařazení: Krásnohůlky 

Přibližný věk: kolem 18

Medailonek:

Perpignan, hrabství Rousillon, začátek září 1292

V Perpignanu byla hlava na hlavě. Město leželo na obchodní cestě mezi francouzským Montpellier a aragonskou Barcelonou, takže obchod se zde prakticky nezastavil. Navíc sem před nějakou dobou z Mallorky přesídlil svůj dvůr král Jakub II, a ještě k tomu měly zítra propuknout velké slavnosti k uctění svatého patrona města. To sice pro město znamenalo ohromnou vzpruhu a zdroj financí potřebných k rozvoji, na druhou stranu to ale způsobilo ještě větší příliv všemožných existencí, urozených i otrhaných, hledajících zde obživu či štěstí. Podle dívek doprovázejících madame Cassiopeiu, ředitelku Krásnohůlek, bylo tudíž malým zázrakem, že se jejich průvodci podařilo sehnat ubytování již v druhém hostinci, na který narazili.       

Hostinec se jmenoval ‚Le Clos de Lys‘, měl prostorný šenk v přízemí a vzdušné hostinské pokoje v patře. O dívky bylo okamžitě postaráno s veškerou péčí a katalánskou vstřícností, takže sotva slezly ze hřbetů svých soumarů, byly usazeny ke stolu u okna, a na stole vzápětí přistála ošatka s pečivem, sýr, hrozny a džbán zředěného vína. Madame se omluvila, že jde zkontrolovat stav pokojů, a nechala své svěřenkyně v péči jejich rytířského společníka.

        Bertrand Du Val byl samozřejmě ve svém živlu. Měl dámské publikum, a navíc měl konečně prostor svým posluchačkám dopodrobna vylíčit události předcházející jejich setkání. Adele a Therese hltaly každé jeho slovo. Bylo vidět, že jim neunikne jeho jediné mrknutí, a že velmi dobře počítají, jestli se na tu druhou neusmál víckrát. Za ty roky se nezměnil, pomyslela si Genevieve. Bratránkovou favoritkou byla vždy každá, na kterou se podíval, aniž by cokoli z těchto kurtoazních hříček bral vážně. Čtvrtá čarodějka, Claire, seděla od ostatních kousek stranou, zřejmě dosud nestrávila šok z cesty a z toho, že sedí v hostinci, navíc v mužské společnosti, která je ještě k tomu mladá a pohledná. 

        Genevieve po chvíli ztratila o dění u stolu zájem a začala se rozhlížet kolem. Hostinec byl obsazený tak z půlky, většinu tvořili podle všeho obchodníci a cestující, tak jako jejich vlastní společnost. Za dveřmi venku bylo celé královské město, s tržišti, paláci, chrámy a lidmi. Lidmi v barevných oděvech, s perlami ve vlasech a prsteny na rukou. Vlastně nechtěla tak moc, jen se projít, nasát ten mumraj venku, třeba si i něco koupit. Prostě udělat něco po svém. Pryč z té šedi a monotónnosti, které ve škole nedokázala uniknout. Vše tam tak trvalo, každý pohyb, každou poučku bylo nutné opakovat znova a znova, přesně tak, jak se řekne. Všichni všechno stejně, jak stádo ovcí, ve kterém ona je rozhodně omylem. Aspoň na chvíli utéct z toho stáda a nemuset dělat, co jí někdo nařídí…

„Na chvilku mě omluvte,“ prohodila směrem k ostatním a rychle se zvedla od stolu. Že by svým výletem někomu mohla způsobit starosti, to ji nikdy netrápilo. Pár kroky překonala šenk a ocitla se přede dveřmi. Nikdo jí nevěnoval sebemenší pozornost, jen koutkem oka zahlédla nějakou bohatě oděnou šlechtičnu, jak sestupuje od hostinských pokojů. Genevieve – sestra Cecile – vzala za kliku, ta se ale ani nepohla. Ještě jednou, znovu a větší silou… stále nic, jako kdyby byly dveře vrostlé do zdi. Genevieve nahmátla pod pláštěm hůlku. „Alohomora,“ šeptla a nenápadně švihla hůlkou. Ani to nepomohlo.

„Nepřekážej, děvče.“ Kdosi ji odstrčil stranou, vzal za kliku a prošel ven. Genevieve se na poslední chvíli vzpamatovala z šoku a vykopla, aby aspoň špičku boty vrazila do zavírajících se dveří. Jenže noha narazila do něčeho neviditelného. „Co to, u všech čertů, je?“ hlesla nešťastně. „Tohle kouzlo neznám“

 Pokud sestra Cecile prohlásila, že něco nezná, znamenalo to obvykle, že ono zaklínadlo nebylo nikde v krásnohůlecké knihovně, skriptoriu, archivu, neznal ho nikdo z lektorů, ani nešlo odvodit na základě již známých zaklínadel, nebo alespoň ne hned.

„Jestli sis myslela, že by ti tohle mohlo vyjít, tak jsi mě velmi podcenila, drahoušku,“ ozval se jí vedle ucha medový hlas. „Myslíš, že po těch letech trápení, co s tebou mám, ti dám zadarmo takovou šanci? Že nemám v rukávu pár triků, o kterých ty nemáš ani tušení? No tak, Genevieve. Jsi přece jedna z nejchytřejších studentek mé školy, tohle zklamání sis mohla ušetřit. Pojď, vrátíme se k ostatním.“ Madame Cassiopeia vzala čarodějku za rameno. „Pokud se po dobu tohoto výletu budeš chovat příkladně a odpustíš si další útěky, tak tuhle příhodu zapomeneme, a navíc ti po návratu prozradím, co to bylo za zaklínadlo. Tak pojď.“

Genevieve se otočila na patě a poslušně šla. Některé porážky musela uznat i její gaskoňská hrdost. 

Když se vrátily ke stolu, kde seděl zbytek jejich společnosti, rytíř Bertrand se zasekl v půli slova a ostatní čarodějky překvapeně vydechly. Genevieve až teď došlo, že ona bohatě oděná šlechtična, kterou zahlédla scházet ze schodů, stojí přímo vedle ní.

„Jestli mi odteď někdo řekne ‚matko představená‘, udělám z něj kalamář,” pohrozila madame, když jim nechala dost času, aby si prohlédly její brokáty, šperky a perličky na hedvábném zavití. „Svoje šaty máte nachystané nahoře v pokoji,“ usmála se na své schovanky. „Tak honem, dámy, převlékat z té klášterní šedi. Nepojedeme přece do Skotska jako žebravé jeptišky.“

Klíčová slova: vzdor / talent / dobrodružství 

Jméno postavy: Sestra Therese (Agnes Leclére) 

Typ role: žena 

Zařazení: Krásnohůlky 

Přibližný věk: 20 - 25 

Medailonek:

Kdesi na úpatí Hory Canigou, Hrabství Roussillon, srpen 1292, ráno

Dětství pro Agnes Leclere skončilo v jejích pěti letech, když si jeden šlechtic vyřizoval účty s druhým, a nekoukal při tom na hořící střechy její rodné vesničky. Malá Agnes potom našla útočiště v klášterním sirotčinci ve Fleury-sur-Loire, kde jí a ostatním sirotkům benediktini sice poskytli trochu jídla a střechu nad hlavou, ale o bezstarostném dětství se tam opravdu mluvit nedalo.

Až když si jí v sirotčinci všimla jistá bohatá Burgunďanka, která k hrobu svatého Benedikta původně přicestovala za úplně jiným účelem, otočil se pro Agnes život k lepšímu. Dotyčná dáma Agnes vysvětlila, proč se kolem ní občas dějí prapodivné věci, a odvedla ji daleko na jih do jiného kláštera, kde se mohla své kouzelnické schopnosti naučit ovládat, rozvíjet a používat. Ona dáma se jmenovala Cassiopeia de Montrottier a v současné době byla abatyší a ředitelkou kouzelnické školy Krásnohůlky.

Agnes, tedy sestra Therese, v Krásnohůlkách vyrostla v nadanou, schopnou, a především loajální čarodějku. Proto ji asi jako jedinou nepřekvapilo, když ji madame Cassiopeia předchozí den před večeří jmenovala jako členku výpravy do Bradavic. A stejně tak ji nepřekvapilo, že ji teď madame požádala, ať v její pracovně ještě zůstane, když druhý den ráno dívkám sdělila všechny nezbytné podrobnosti k cestě, a ostatní tři studentky se vydaly za dalšími povinnostmi.

„Claire chápu, je schopná přečíst a zapamatovat si každý svitek, který uvidí, ale proč, u svatého Benedikta, s sebou bereš ty dvě?“ zeptala se Therese, když se za třemi mladými čarodějkami zavřely dveře. Těmi dvěma myslela Therese samozřejmě sestry Adele a Cecile. „Je tu víc než tucet jiných, které jsou přinejmenším stejně schopné, a dělají mnohem menší potíže.“

„Máš se ještě hodně co učit, drahoušku,“ usmála se na ni Cassiopeia. „Ale jsem ráda, že se ptáš. Chci, abys o naší výpravě věděla co nejvíc.“ Madame ze stolu zvedla rozloženou mapu, pečlivě ji schovala do pouzdra, a pokračovala: „Claire s námi jede také proto, aby zjistila, že i za hradbami opatství je svět, ve kterém se dá žít. Adele proto, aby ji ty hradby neumačkaly. A Cecile, aby tu nějaké hradby zbyly, až se vrátíme. Kromě toho, jak jsem vám všem před chvíli říkala, potřebuji v Bradavicích vidět a slyšet všechno. Nejen to, co nám laskavě sami ukáží. A zrovna Adele a Cecile moc dobře umí vlézt oknem tam, odkud je vyhodili dveřmi.

Nalejme si čistého vína. Bradavičtí čarodějové, počínaje už samotnými zakladateli té školy, rozhodně nikdy nebyli žádní beránci nebo dobrotivé babky kořenářky. To jejich ‚pozvání k přátelskému setkání‘ může znamenat spoustu věcí, ale rozhodně nečekej, že se tam budeme bavit o počasí a vyšívat. Každopádně se z nás budou snažit vytáhnout všechno, co víme a co umíme. Co oni neví a my ano, co umíme lépe. A taky je bude zajímat, jestli pro ně třeba můžeme v budoucnu představovat soupeře.“

„A my jim to samozřejmě nehodláme ulehčit,“ zamyslela se Therese. „Takže po nás budeš chtít, abychom v Bradavicích co nejvíc viděly a slyšely, a co nejmíň mluvily.“

„Přesně tak,“ přikývla madame. „Samozřejmě kromě situací, kdy budete mít co získat výměnou. Nebudeme se tam přece chovat nezdvořile, že? Ty pak tyto jemné detaily prosím prober s Claire. Nemám tolik času jí vysvětlovat, co přesně se od ní očekává, a že to není v rozporu s našimi pravidly ani božími přikázáními.“

„Cassiopeio,“ oslovila ředitelku jménem. „A co…?“ Therese naznačila pohyb charakteristický pro jedno velmi pokročilé zaklínadlo.

„Ano,“ usmála se madame. „To máte povolené použít. Ostatně, to je další důvod, proč jedete právě vy čtyři.“

Klíčová slova: ambice / loajalita / tajemství 

Jméno postavy: Gilbert de Clare, hrabě z Gloucesteru

Typ role: muž 

Zařazení: Ostatní 

Přibližný věk: 45 - 50

Medailonek:

Červen 1292, Bílá citadela, Tower, Londýn. 

Proč Edward povolal jeho, komořího, maršála a arcibiskupa sem do Toweru, to hrabě z Gloucesteru jenom odhadoval. Tentokrát byly hvězdy němé, a posel, který vzkaz doručil byl čistý jako slovo boží – v jaké záležitosti je hrabě volán do Londýna, neměl ten hoch nejmenší tušení. 

Dlužno dodat, že potenciálních záležitostí k řešení nebylo málo. Edward mohl chtít připomenout Walesu, že Daffyd by nemusel být jediný popravený waleský vůdce a že ten jejich Madog by ho mohl do Shrewsbury na popraviště následovat. 

Mohli najít další penězokazeckou dílnu a mít teď v kobkách Toweru další houf sefardů, protože ti bohem zatracení hebrejové se drželi anglické půdy i přes králův interdikt víc než čertovo lejno košile.

Případně mohl zažádat o větší podporu mladý Baliol, ‚skotský králíček‘ – jak mu Gloucester sám pro sebe říkal – který právě před rokem, s Edwardem za zády, vznesl nárok na skotskou korunu jako na své dědictví. Ne že by toto vyhlášení ukončilo interregnum, které ve Skotsku před třemi roky nastalo, spíš to přililo olej do ohně, pokud to ještě vůbec bylo možné. Vyhovění takové žádosti by znamenalo jediné – válku ve Skotsku.

Král také mohl mít potřebu opět se vysmát dalším návrhům na novou královnu, se slovy, že jeho smutek za milovanou Eleonoru stále trvá a trvat bude. Určitě nechtěl řešit daně, cla, ani jak seškrtat výdaje na armádu, to by na tuto schůzku nesvolal ty, kteří uměli peníze víc utrácet než získávat.

Krajní možností bylo, že král už obdržel jeden určitě zajímavý dopis od Gloucesterova starého přítele. A jak se ukázalo, jen co hrabě vstoupil do místnosti, kde měli jednat, právě tato možnost byla správně.

Ten přítel už dvanáct let pečetil své dopisy pečetí s kančí hlavou ověnčenou dubovými listy a nápisem ‚Draco dormiens nunquam titillandus‘. Pečeť patřila k jednomu hradu ve Skotsku, a hradní páni ji pro komunikaci s králi používali dlouho před tím, než se normandský vévoda vylodil na pobřeží Británie. Tato pečeť byla otisknutá na pergamenu, který teď před nimi ležel na stole v soukromých královských komnatách v Toweru. Takže DuBois tu svou blázinivinu opravdu uskuteční… 

„Považte, pánové,“ rozhazoval právě král rukama chodě po místnosti. „On si dovolí poslat stejný dopis mně i skotskému králi, a ještě se tím chlubí, taková drzost!“ Tohle si mohl Malcolm odpustit, uznal hrabě. Edward byl ješitný na to, že skutečnou moc na britských ostrovech třímal v rukách právě on, a na ostatní vládce nebral zřetel. Jenže Malcolm si vždy dělal věci po svém a na mínění mudlů se ohlížel spíš z nutnosti než z přesvědčení. Na druhou stranu, mohl si to dovolit, král neměl, jak tohoto muže potrestat. 

„Ten neznaboh se mnou jedná jak se sobě rovným a prostě mi oznámí, jak nějakému podkonímu, že do Británie nechá dovézt… Ani jméno té obludnosti nepřečtu.“ Král pergamen přistrčil pod nos arcibiskupovi. Ten latinský název přečetl, a asi aby ukázal svou sečtělost a znalost římských autorů, oddeklamoval příslušnou kapitolu Physiologu. Jestli král potřeboval něco slyšet, tak tohle to rozhodně nebylo.

 Kvůli výbuchu, který následoval, byli všichni zúčastnění rádi, že je od zbytku Londýna dělí mohutné zdi, ještě mohutnější hradby a široké příkopy stále se rozrůstajícího Toweru. Nikdo z poddaných by neměl slyšet krále klít jako posledního čeledína, zaklínat se všemi svatými i peklem naráz a přivolávat na všechny kouzelníky každou pohromu a trest, který kdy kdo vymyslel.

„Sire,“ chytil Gloucester Edwarda za rameno, když viděl, jak vprostřed jedné kletby na adresu bradavických čarodějů ztratil pevnou zem pod nohama a zavrávoral. „Nedělej si kvůli tomu starosti,“ pravil svým nejpřesvědčivějším a nejmírnějším hlasem. „Škola, ten hrad, je vysoko ve skotských kopcích, tak nech Skoty, ať si ten horký kaštan vytáhnou z ohně sami. Toho tvora bude řešit buďto náš přítel Baliol, nebo ten skrblík Dumfries, jestli ještě drží klíče od skotské pokladny. A i Edinburgh by musel panikařit až ve chvíli, kdyby se to čarodějům nepodařilo udržet pod kontrolou. A jak sám víš, v Bradavicích jsou ti nejlepší.“ Nerad se králi vrtal v hlavě, ale jednou za čas to pro dobrou věc bylo nutné. 

 Edward vděčně stiskl astrologovu ruku, a v okamžitém vnuknutí mysli kývl na hraběte z Norfolku. „Maršále, odpověz za mě Baliolovi, že jeho poslední požadavky zůstanou prozatím nevyslyšeny. Již jsme do jeho nároku na skotskou korunu investovali dost na to, aby on sám také ukázal nějakou snahu završenou úspěchem. Angličtí mužové zůstanou v Anglii,“ otočil se k ostatním, „aspoň dokud bude ve Skotsku tohle. Ať mají Skoti čas se zase jednou potlouct mezi sebou.“

„Můj králi,“ ozval se opatrně arcibiskup. „V té škole jsou studenti z celé tvé země, i z Irska a tvých držav ve Francii, co když se něco stane jim, tvým poddaným…” 

„Co je mi po nich, já je tam neposlal,“ odsekl král. „A vlastně tím lépe,“ zamyslel se. „Aspoň budeme vědět, co s tím, kdyby se něco podobného vyskytlo někde, kde by nám to vadilo, třeba v Anglii.“ Asi poprvé za celou schůzku se král něčemu zasmál.

„Takže pánové,“ otočil se na přítomné král, teď již klidným hlasem. „Chci slyšet vaše stanovisko. Mění tento list,“ král opovržlivě strčil do pergamenu, „naše další plány? Jak na něj budeme reagovat?“

Církev, vojsko, i lord komoří se pro jednou vzácně shodli. Jich se to netýká, jejich plány se nemění, jakákoli větší intervence do skotských záležitostí stejně nebyla na pořadu dne. Takže po chvíli mohl král kývnout na hraběte z Gloucesteru, královského astrologa a čaroděje. „Drahý Gilberte. Koruna anglická ukládá na tvá bedra odpovědnost v této věci. Věříme tvému úsudku a schopnostem, že zabezpečíš co nejlépe naše zájmy v těch Bradavicích a to nejlépe tak, abychom o nich více neslyšeli.“ 

„Jak si přeješ, můj pane."

Klíčová slova: intriky / loajalita / vědění 

Jméno postavy: Aron Olofson / Astrid Olofsdottir

Typ role: obojetná

Zařazení: Ostatní 

Přibližný věk: kolem 40

Medailonek:

Provazy vody vytrvale tekly z mraků a nevypadalo to, že by kdy chtěly přestat. Srst jeho ryzáka byla slepená do divné šedé, ovčí kožešina, kterou měl na sedle, už začínala připomínat nevyždímanou houbu. Na čele se mu houpal světlý pramínek vlasů, ze kterého odkapávala studená voda. 

Aron Olafsson by měl Skotsko a jeho počasí určitě radši, kdyby pokaždé, když sem zavítal, tak příšerně nepršelo. “Vždyť je ještě skoro léto,” pomyslel si čaroděj, “tak proč se počasí tváří jako na apríla?” Rozbahněná cesta se pod kopyty jeho koně změnila v menší říčku. Aron sklonil hlavu a v duchu se ptal všech bohů severu, co proti němu tato země vlastně má. 

Jednou rukou pustil otěže a zajel k sedlovým vakům. Na dotek suchá kůže jednoho z nich mu řekla, že má ten správný. Zboží, které obvykle převážel, bylo příliš vzácné a příliš křehké na to, aby cestovalo bez zajištění ochrannými kouzly, a zaklínadlo odpuzující vodu sesílal Aron na tomto ostrově vždy, sotva v přístavu nasedl na koně. Menší truhlička hluboko uvnitř brašny byla navíc obestlaná vrstvou sena, takže by se jí opravdu nemělo nic stát ani když dovnitř pár kapek dopadne. Čaroděj jedním pohybem rozepnul přezku a hned pod víkem zavazadla nahmatal malou láhev. Živá voda severu. Na zahřátí, nebo aspoň pro ten prchavý pocit. 

Po chvíli vrátil lahev zpátky, zachumlal se do pláště jak to jen šlo, stáhl si kápi víc do obličeje a ponořil se hlouběji do svých myšlenek a vzpomínek, které horký doušek vyvolal. 

Zvuk deště se změnil ve zvuk kovadliny. Byl zpátky v dílnách, kde tuto cestu začal. V rozlehlých sálech jeskynního systému, rámovaných světlem ohňů zkrocených ve velkých kruhových výhních a zlatem zdobených lampách. Měchy živily plameny, kladiva tančila na kovu, barevné kameny se blyštily ve své kráse, připravené ozdobit další šperk. Aron to tu důvěrně znal, nebyl tu poprvé a tohle byla jen další z rutinních pracovních návštěv. 

Sehnul hlavu a vešel do malé místnůstky vybavené stolem a spoustou polic. Na jeho vkus byla spíš těsná než malá, ale pro stvoření, kterému patřila, byla tak akorát. Majitel seděl za stolem, v obou rukou měl kleštičky, ve kterých svíral malé kousky kovu, a před obličejem rozvětvený stojan se soustavou zvětšovacích skel, za kterým byly vidět jen jeho velké špičaté uši a kožená čapka. Aron s oslovením počkal až dotyčný odloží hotové části rozdělaného předmětu, dle všeho nějakého šperku. 

"Vítej," ozvalo se v odpověď od pracovní desky, a za stojanem se objevila skřetí hlava. "Už jsem si říkal, kdy se ukážeš." 

"Přišla mi do cesty ještě jedna menší práce," odvětil Aron a přijal nabízené místo. Sedátko pro hosty sice počítalo s lidskými návštěvníky a na poměry skřetů bylo větší, ale na Aronův vkus mohli při výrobě ještě pár coulů přidat. 

Skřet odložil kleště, odsunul ramena stojanu s lupami na bok, a přes rozdělanou práci přehodil lehké plátýnko. Sehnul se a odkudsi z útrob stolu vytáhl dva malé hliněné pohárky. Obchodovat se nemá nasucho, jak si už dávno ujasnili. Do každého nalil trochu zlatavé tekutiny. 

"Skol," připili si a obrátili pohárky dnem vzhůru. Skřet znovu nalil. 

"Na čem pracuješ?" kývl Aron směrem k plátýnku na stole. 

"Ále, jedna princeznička z Uppsaly si vyžádala diadém na slavnost. Prý 'aby to podtrhlo mou krásu'," skřaplavě napodobil hlas šlechtičny. "Kdybych tam nedal dvojitou dávku iluze, bude mít krasotinka smůlu." Slovo 'krasotinka' řekl tak, aby nikdo nezůstal na pochybách, co si o kráse dotyčné myslí.

Aron se taky zasmál. "Náš zákazník, náš pán." 

Skřet si místo odpovědi odplivl. 

"Příště ji pošlu za tebou. Nic, co bys nezvládl, a já budu mít aspoň klid." 

"Takový si klidně nech," odtušil Aron pobaveně. 

"Ale pojďme k tomu, proč jsem přijel," pokračoval dál klidným hlasem. "Nachystal jsi mi, oč jsem tě žádal posledním dopisem?" 

Skřet znechuceně zavrtěl hlavou. "Poslední dobou je s tebou čím dál míň srandy, Arone Olofssone. Rovnou k obchodu." 

Aron jen pokrčil rameny. "Živí mě to." 

Skřet vstal, přešel místností až k zadní polici, chvíli tam něco cvakal, a potom se vrátil s malou, hrubě opracovanou truhličkou s železným kováním. Usedl zpět za stůl a postavil ji před Arona. Ten nahlédl dovnitř, spokojeně kývl a opět ji zavřel. Přesně tohle DuBois chtěl, a jak Aron odhadl, zdaleka to převyšovalo jeho schopnosti. 

"Můj zákazník bude spokojený." O stůl cinknul objemný váček.

Skřet se jen ušklíbl místo odpovědi a váček po krátkém posouzení jeho váhy uklidil. Natáhl se pro džbánek, ale Aron ho zarazil a sám vytáhl láhev s nazlátlou tekutinou. 

"Teď zvu já,” kývl a nalil oběma. “Na dobrý obchod." 

Skřetovi se na obličeji objevilo něco, co by se s trochou nadsázky dalo považovat za úsměv. 

"To je ta vaše živá voda?" 

Aron přikývl a napil se. Po těle se mu rozlilo příjemné teplo. V dálce byl slyšet rytmický zvuk kovadliny. 

Ťuk, ťuk, ťuk, kap. Plesk! Kůň stoupl do kaluže, která byla trochu hlubší než myslel, a na moment zavrávoral. Arona to zhouplo v sedle a vytrhlo ho to ze vzpomínek. 

Zamrkal. Stále byl někde uprostřed skotské vysočiny a déšť neustával. Tuhle práci pro Bradavice mu byl čert dlužen. Ale jestli ho v tomto nečase úplně nezradily všechny smysly, musí být už blízko. Pokud si dobře pamatuje cestu, tak má před sebou už jen pár hodin v dešti, a pak se konečně usuší v teple hradu.

 Podle dopisu, který měl Aron v sedlové brašně, s ním chtěl Malcolm DuBois řešit nejen obvyklé obchodní záležitosti, takže času na odpočinek bude dost. 

Klíčová slova: volba / příležitost / poznání 

Jméno postavy: Francesca de Bourganeuf, lady of Ashford

Typ role: žena 

Zařazení: Ostatní 

Přibližný věk: kolem 30

Medailonek:

Červen 1292, břeh jezera poblíž Bradavic

Na severním břehu jezera obvykle táhlo studeně od vodní hladiny i věčně mokré štěrkovité pláže, ale dnes, kdy červnové slunce rozehřálo ploché kameny kolem i samotnou pláž, tomu tak nebylo. Toto místo mělo samozřejmě i své další výhody. Bylo na pozemcích bradavického hradu, takže v pohodlném dosahu úkrytu v případě náhlé změny počasí. Na druhou stranu bylo z hodně velké dálky vidět, kdyby se k nim někdo blížil z kteréhokoli směru. Malcolm DuBois, hrabě z Rouvray a Lenarku tuto pláž občas využíval, když si chtěl v soukromí a na čerstvém vzduchu urovnat myšlenky. Nebo, jako v tomto případě, když potřeboval s někým něco důvěrného probrat a nechtěl u toho jediné zvědavé uši.

“Samozřejmě, že si o nich nedělám žádné iluze, má drahá,” odpovídal právě své společnici. “Rozhodně nečekám, že sem na podzim přijedou nějaké vyšívačky neroztržitelných šlojířů. Krásnohůlky jsou sice ‘staré’ pouhých padesát let, ale za tu dobu nashromáždily předchůdkyně Madame Casiopey velmi rozsáhlou sbírku vědomostí ze zdrojů, o kterých se nám může jen zdát. Samotné opatství, které je vzalo pod svá ochranná křídla, pamatuje první kapetovské krále, a to jsou doby, kdy klášterní knihovny ještě sloužily všem, mudlům i čarodějům. Čarodějky pak pro svou školu shromáždily záznamy a svitky z celé Francie, včetně těch, co s sebou přivezli rytíři vracející se od Svatého hrobu. K tomu přičtěme vědomosti získané od Němců a italských států, a vidíš sama, že nám tady roste příjemně rovnocenná konkurence.

“Zapomínáš na Španěly a jejich Toledo, příteli.” Francesca de Bourganeuf věděla, kdy má nechat druhého vymluvit, a kdy má říct všechno, co ví, nebo alespoň vše, co ona chce, aby si ostatní mysleli, že ví. To, že to ne vždy bylo v souladu s tím, jak to vidí ten druhý, to už se prostě stávalo. Čarodějka měla ráda záležitosti pod kontrolou. Pod svou kontrolou.

“Samozřejmě, Španělé, na ty nezapomínám především,” usmál se Malcolm. “Jestli křesťanští králové dobudou i zbytek Hispánie, dostanou se pravděpodobně k samotným kořenům Alchymie. Jak dlouho pak bude trvat, než se k těmto informacím dostanou naše půvabné dámy, nedokážu odhadnout, ale víc než pár let tomu nedávám.” Malcolm se chvíli odmlčel, aby vzápětí pokračoval. “Ostatně to je jedna z věcí, co mi leží už delší dobu v hlavě. Vědomostí a vědění začíná být tolik, že je potřeba je sdílet a předávat, klidně z jednoho konce světa na druhý, jinak se izolujeme a zakrníme každý na své vlastní hromádce kouzel.“

“Proto jsi je sem pozval?” zeptala se ho Francesca.

“Kromě jiného,” odvětil. “Přijde mi nefér vůči kouzelníkům z jiných zemí, abychom zůstali izolovaní na našem ostrově a neposkytli ostatním to nejlepší, co umíme, pro jejich prospěch.” Odmlčel se a obličej mu ztvrdl. “A stejnou vstřícnost očekávám i od ostatních.”

Francesca de Bourganeuf, lady z Ashfordu, znala svého přítele za ty roky velmi dobře. Byla sice o dost mladší než Malcolm, ale na pochopení jeho myšlenek, úvah a přání jí většinou stačila jediná věta nebo změna výrazu.

“Co v tomto podniku očekáváš ode mě?”

“Má drahá, nechci, aby se tady naše návštěva cítila osamocená. Jsme s jejich ředitelkou domluveni, že půjde jen o malou družinku, takže bych byl rád, kdyby tady během svého pobytu měly nějakou spřízněnou bytost. Někoho, kdo jim se vším pomůže, kdo je bude chápat, a komu se třeba svěří, kdyby je něco trápilo. Samozřejmě budou uprostřed mých studentů, ale…”

“... Ale zároveň bys byl rád, kdyby ta osoba byla nablízku tobě, a jejich přání se dostala přímo k tvým uším, že?” usmála se čarodějka. “Spolehni se příteli, postarám se o to. Nezapomeň, že jsem tam také vyšívala neroztržitelné závoje.”

Klíčová slova: intriky / přátelství / pomsta 

Jméno postavy: Siarl / Serena Griffid

Typ role: obojetná 

Zařazení: Ostatní 

Přibližný věk: 25+

Medailonek:

Červen 1292, Sedmihradské knížectví

Boj s nájezdníky z východu už přes století zaměstnával snad půlku Evropy. Je jedno, kdo zrovna vytáhl na válečnou výpravu – Kumáni, Polovci, Tataři či samotný chán – vždy před nimi utíkaly celé houfy na západ, kde hledaly ochranu u obrněných rytířů, kteří se do Uher a Sedmihradska sjížděli ze všech stran. A s nimi se do těchto zemí ze všech stran sjížděli i čarodějové. 

        Dva z nich toho večera seděli v zájezdním hostinci v Kronstadtu. První byl plavovlasý Němec, asi čtyřicetiletý, někde od Baltu. Říkal si Konrád von Althagen a patřil k posádce blízkého hradu, který bránil před nočními běsy široké okolí. Druhý mluvil německy se zvláštním přízvukem, a jeho jméno málokdo vyslovil správně. Říkalo se mu Karl Greif a podle jeho vlastních slov pocházel z jednoho bývalého království na západě, z Walesu.

Rozložitý hostinský jim na stůl postavil mísu kouřící dušeniny, bochník chleba a džbán piva s dvěma poháry. Spěšně se otočil a rychlé míhání rukou dávalo tušit, jak intenzivně se cestou do kuchyně křižuje. 

„Mají vás tu ještě radši než my u nás Angličany,“ uchechtl se Siarl na svého společníka a nabral si dušeninu na talíř. „Od doby, co nás dobyl Longshanks, je zvykem odplivnout si, když kolem projde anglická noha, ale křižovat se nás ještě nenapadlo.“

„To nebylo kvůli němčině,“ zahuhlal Konrád s plnými ústy. „Nemá rád čaroděje,“ dodal rychleji, než padla otázka. „Přitom za ty blátošlapy nasazujeme život, jen opustíme hradby Durmstrangu. Kdyby věděli…” 

„... kdyby věděli, že proti těm z východu jim obyčejní rytíři a meče nepomohou, tak se klaní kudy chodí, že?“ dořekl za něj Siarl. 

„Jak říkáš, kamaráde. Uvidíme, co budou říkat, až Neridě dojde trpělivost a přesune celý náš podnik někam, kde bude víc klidu na to vychovávat nové adepty,“ Němec se té představě zasmál, zatímco Siarl se otřásl. Nerida Vulchanova, zakladatelka zdejší školy, neměla mezi čaroději dobrou pověst. 

„Ale dost o mně. Povídej, co ty? Když jsem tě viděl naposled, předloni to bylo? Chystal ses lovit v dunajský deltě nějaký ještěrky. Pak tě prý drželi někde v Besarábii, že jsi zabil jejich atamanovi mazlíčka, a teď tě vidím tady.“

 „Nezabil, jenom jsem trochu uspíšil nevyhnutelné,“ odpověděl Velšan. „Ten trnoocasý chudák byl na konci sil, a já neměl čas čekat pár týdnů, než vydechne naposled. Ale musím říct, že i s těmi nepříjemnostmi kolem se to vyplatilo.“ Siarl se usmál. „Ti pohané mezi sebou neměli jediného schopného čaroděje, který by s takhle velkým kusem něco zvládl, takže jsem ho měl celého jen pro sebe.“

„Tak to ses musel královsky zahojit,“ přikývl Konrád. 

“Přesně tak. Srdce měl neporušené, pro to přijel kupec až z Norimberka. Rohy přes dva sáhy, použitelných šupin tři žoky. Drápy a zuby už sice byly hodně obroušené, ale i tak se prodaly za zlato.“

„Co budeš dělat s takovým rancem?” zeptal se Konrád. „Koupíš si titul i s hradem?“

„To by nebylo pro mě,” zakroutil Siarl hlavou a nalil si ze džbánu. „Unudil bych se. Nějaké hezké malé sídlo to ano, aby se měl člověk kam vracet, ale ne aby tam do smrti oprašoval reznoucí zbroje na zdi. Navíc, zatím se mi líbí být v pohybu, na celé hranici je pořád co lovit a co prodávat. A až odsuď odejdete vy, bude toho ještě víc. Takže se o živobytí nebojím. A titul? Dej mi pokoj s titulem.“

Konrád zdvihl pohár: „Tak na ty cesty, brachu. Kam se chystáš teď? Kolem Kronstadtu už moc Kumánů ani škodné nezbylo, na něčem ty nováčky třídit musíme.“

„Podívám se zase jednou na západ, na ostrovy,“ mrknul na něj Siarl. 

„Neříkal jsi teď, že chceš zůstat tady, v Sedmihradsku?“

„Jeden starý známý si ode mě objednal něco, co v Británii nesežene, jinak bych tam nejel. Doma se otočím, rodiče jsem tři roky neviděl, s bratříčkem bych se taky po letech rád objal, ale Wales už pro mě není.“ Siarl se napil z poháru a s bouchnutím ho postavil na stůl. „Wales pro mě zemřel.“

Klíčová slova: rodina / intriky / příležitost 

Jméno postavy: Bertrand Du Val

Typ role: muž 

Zařazení: Ostatní 

Přibližný věk: 25 - 30

Medailonek:

Teď radostně já půjdu v boj a lepší nemohu mít zbroj,

než kytli, kterou přijímám, od té, jíž nadevše rád mám.

Balada mistra de Baisieux zněla rytíři v uších ještě teď, i když ji slyšel snad před týdnem v krčmě ve Foix, odkud vyrážel na svou výpravu. Byla to jedna z těch balad, které o vás mluví, i když ji psal někdo jiný o někom úplně jiném. Včetně takových podrobností, třeba že tady by byla zbroj k ničemu. Váha kroužkové košile byla v lesním terénu na obtíž při každém kroku, kůň jakbysmet, kopí by mezi stromy nepoužil ani největší blázen. 

A tohle nebyl pitomý ghúl o kterém mu řekli vesničané ve Villefranche-de-Conflent. Tohle byl tvor mnohem chytřejší, silnější a bylo mnohem těžší ho porazit. Když se nad tím rytíř zamyslel, meč by mu nejspíš také neublížil víc, než hromadě podzimního listí. Naštěstí tento rytíř meč tolik nepotřeboval. Koně nechal s většinou výstroje na křižovatce a pustil se za svým soupeřem, v jedné ruce trojhranný štít, v druhé krátkou dřevěnou hůlku. 

Do boje chci ji hrdě nésti, vždyť značí smrt anebo štěstí.

Má paní, na rtech s jménem tvým buď padnu, nebo zvítězím.

Noc hvězdnatá když sklonila se, on stále snil o její kráse

na prsa tisknout, celovat, on nepřestal ten drahý šat.

Roztrhané hadry na protivníkovi byly drahým šatem, nebo aspoň nějakým šatem, možná kdysi dávno. Zato hluku ta potvora vydala víc než celá francouzská kavalerie a síly měla přibližně stejně. Rytíř stihl seslat pár vázacích a znehybňovacích zaklínadel, ale pak se nestvůra nadechla a od té chvíle se už jen kryl za štítem. Zvednout se z bezpečí kouzel, kterými byl štít pokrytý, znamenalo riskovat v lepším případě ohluchnutí, v horším případě rovnou zešílet.

        Protiútok nestvůry přinesl alespoň nějaké ‚dobré‘ zprávy. Rytíř věděl přesně, proti čemu stojí. Smrtonoška, meluzína, banshee... Bylo jedno, jak jste to nazvali, on byl by radši, kdyby to bylo cokoli jiného. Velmi dobře věděl, co všechno na ni platí – prakticky nic. Na hledání příčin prokletí a usmíření starých křivd dotyčné nebyl čas. Byla rozzuřená, hladová a teď už i zcela mimo kontrolu. Rytíř nechtěl ani domýšlet, jak by to dopadlo, kdyby ji tu potkal kdokoli jiný. Třeba spanilé dámy, na které čekal… Ne, nedomýšlet.

Tohle bude mnohem horší, než předpokládal. Byl tu sám, nebylo jak ji obejít ani kam jít pro posily. Co už nadělá, jeho rytířská čest i gaskoňská hrdost by mu stejně nedovolily pokračovat jinak než vpřed. O štít se mezitím rozbíjel jeden ječící náraz za druhým. Stvůra vypadala, že takhle může pokračovat celý den. Narozdíl od štítu, na kterém začínaly být vidět první známky oslabení ochranných kouzel. 

„To, že po vás chci, abyste používali hlavu, neznamená, že ji máte použít jako beranidlo k proražení brány. A když už, tak ať je to hlava nepřítele a je v přilbě.“ Rytíř si už nepamatoval kolikrát tohle slyšel, ale poprvé to určitě bylo hned na první hodině s mistrem Karstenem, představeným jejich koleje, a prý to byla slova samotného Godrica Nebelvíra. No, dneska tu použitelného nepřítele nemá, ale ten zbytek by v potaz vzít šel. 

Když rozbřesklo se jitro nové, a po ležení heroldové

k turnaji zvali, rytíř vstal a zbroj svou zvolna oblékal.

„Accio přilba!“

Pokud strávíte šest z osmi let na škole jako brankář a ještě k tomu na koštěti, nepředstavuje pro vás chycení železné přilby, která se zběsile se řítí lesem a hrozí, že vám vyrazí zuby, žádnou výzvu. 

Tví protivníci ramena, i žebra mají chráněna

ty jediný máš bez ochrany seker, mečů snášet rány.

Tenhle oprýskaný šlap tahal na sedle spíš ze sentimentu. V klidnější chvíli by si asi vzpomněl, od které půvabné dámy přilbu, tehdy novou, darovanou jako důkaz nehynoucí lásky a věrnosti, před lety přijal. Teď bylo důležité, že měla uvnitř vycpávanou čapku a sahala až pod uši. Kolik času mu to poskytne, aby zvrátil průběh boje? Okamžik? Dva? Bude to muset stačit.

Ač chrabrý byl, přec bázeň, strach

se objevil jemu v útrobách, v útrobách.

Narovnal se. Z hůlky vylétly dva vzdušné víry následované odhazovacím kouzlem. Druhý a třetí útok prošel a smrtonoška odlétla pěkných pár sáhů. Rychle vpřed a nenechat ji nadechnout.

Ty jediný jsi vydán v plen, a budeš zabit, zatracen!

však láska zase jemu šeptá: Kdo miluje, ten se neptá!

Zabít, zatracen, zatím ne, ale i to se mohlo stát. Teď byl na tahu, ale začít neznamená nutně dokončit. Poryv stíhal poryv, jak tlačil smrtonošku dál a dál do svahu, aby se nestihla nadechnout k účinnější odpovědi, ale zatím ji nedokázal zranit víc než potlouk nedbalého střelce. A nestvůra slábla mnohem pomaleji než on. Když se dostali na nízký hřeben, ze kterého jak zbytky obřího cimbuří trčelo pár balvanů, uviděl svou příležitost.

„Petrificus!“ zvolal rytíř a sledoval, jak kouzlo zasáhlo masu kamení. Byl už skoro na konci sil, ale na jedno odhození se ještě zmohl. Vložil do něj pro jistotu všechno – „buď padnu nebo zvítězím“. Jen takhle narychlo nedokázal vybrat mezi krásnými dámami, čí jméno by měl mít na rtech…

I tentokrát mířil přesně. Náraz o magicky zpevněnou skálu může být smrtelně nebezpečný i pro vzdušné běsy a přízraky. Jestli to byly kosti, co tak strašně prasklo, rytíř netušil, ale ten překvapený smrtelný kvil, který baanshee následně vydala, pro něj zněl líbezněji než tucet sonetů. 

Z pruhu lesa, kterým prošel jejich boj, toho moc nezbylo. Jeho pozornost však přitáhl obláček prachu, zvedající se nad cestou mířící ke křižovatce, na které svůj boj se smrtonoškou začal. Přesně takový by mohlo způsobit třeba pět zvířat, nesoucích dámskou společnost z horského opatství směrem k Perpignanu. Bertrand Du Val sundal přilbu, utřel zpocené čelo, na rameno nahodil štít, ze kterého se dosud slabě kouřilo, a pustil se zpět ze svahu ke křižovatce. Jestli bude mít celá ochrana krásnohůleckých čarodějek na cestě do Bradavic takovýto průběh, bude ten štít do týdne potřebovat nový. 

Jak rád život svůj v sázku dává, za štěstí jež ho očekává

dáš přece trošku krve jen, za lásku nejkrásnější z žen.

Pak hrdina teprv si pravý ‘půjdeš-li nahý proti všem,

kdo oděni jsou železem

Nebudeš rány cítit ani, ty zacelí tvá sladká paní

půjdeš-li nahý proti všem, kdo oděni jsou železem.’

Klíčová slova: odvaha / čest / dvornost 

Jméno postavy: Leonard / Laurette de Latour-Martillac

Typ role: obojetná 

Zařazení: Ostatní 

Přibližný věk: kolem 40 

Medailonek:

Bordeaux, vévodství Akvitánské, začátek září 1292 

Rudá perla na Garoně, miska vah obchodu s Anglií, hlavice hřebu v patě krále Filipa IV. Sličného. Přístav a nedobytné centrum anglické Akvitánie. Tudy protekl každý pohár vína, které se prodalo na britské ostrovy. Pokud někdo potřeboval najít loď plující na západ a nechtěl se trmácet až do Flander, těžko našel příhodnější místo než právě Bordeaux.

Sotva krásnohůlecká výprava sestoupila z pahorků pokrytých vinicemi, vyrazila jim dech záplava střech a vysoké věže chrámů za mohutnými hradbami, a především les stožárů lodí, které přetékaly z přístaviště a jako ohromný had se vinuly zákrutami řeky až k moři na horizontu.

Sídlo paní Laurette de Latour-Martillac, vzdálené příbuzné madame Cassiopeie, čarodějky našly bez větších potíží. Šlo o osobu, ke které zamířil každý čaroděj, který měl ve městě co do činění. Neseděla sice v radě konšelů, ale v Bordeaux se nestalo prakticky nic, o čem by nevěděla. A v máločem z toho sama neměla prsty.

Z úcty k rodinným vazbám nabídla výpravě pohostinství přímo ve svém domě, a v mžiku měla i zprávy, že rychlá loď do Edinburghu, která je ochotná vzít cestující, vyplouvá za dva dny.

Večer, když mladší čarodějky usnuly zmožené dlouhou cestou, a Bertrand du Val vyrazil zjišťovat, nakolik se dívky v Bordeaux podobají zdejšímu vínu, přijala Cassiopeia pozvání na ochutnávku pár zajímavých ročníků z vinic Latour-Martillac.

„Mohu se zeptat, za jakým účelem míříte do Bradavic?“ určila téma hovoru Laurette. „Nediv se, má drahá,“ odpověděla na zdvižené obočí madame Cassiopeie. „Ve Skotsku je jediné místo, kam bys mohla cestovat se svými schovankami, a to je tamní Škola čar a kouzel.“ 

Madame přijala vysvětlení s úsměvem. „Jedeme tam na pozvání hraběte z Rouvray, ředitele té školy,“ vysvětlila. „Shodli jsme se, že by bylo záhodno lépe se poznat osobně, a totéž umožnit i našim studentům.“

„Tak kvůli vám chtěl Malcolm tu potvůrku,“ zamyslela se nahlas Laurette, „to by mnohé vysvětlovalo…  Hádám správně, že se tam se na vaši počest bude koncem září pořádat nějaká slavnostnější událost?“

Madame souhlasně přikývla. „Vidím, že zvěsti o tom, že víš o všem, co se šustne na druhém konci světa, rozhodně nepřeháněly.“

„A ani kvůli tomu nemusím vytáhnout paty z domu,“ zasmála se Laurette komplimentu. „Že se v Bradavicích bude na konci září dít něco zajímavého vím od jednoho Velšana, který přes Bordeaux nedávno převážel jistý vzácný, a poněkud nebezpečný náklad. Teď už o něco lépe chápu, k čemu jim tam bude dobrý.

Čarodějka mávnutím hůlky dolila ze stříbrné konvice do obou pohárů. Chvíli obě seděly mlčky, každá s vlastními úvahami co pro každou z nich toto setkání znamená, či znamenat může. 

 „Když nad tím tak přemýšlím,“ pokračovala po chvíli Laurette, „hodil by se ti někdo, kdo se v Bradavicích vyzná a poradí ti bez toho, aby ses musela ptát místních? Před pár lety jsem tam vyučovala, a moc věcí se za tu dobu určitě nezměnilo… Ráda bych se k vaší malé výpravě přidala, když dovolíš. Samozřejmě na své náklady. Potřebuji tam už delší dobu vyřešit nějaké soukromé záležitosti, a z duše nerada cestuji sama.“

Madame právě spadl kámen ze srdce a zapadl další dílek do mozaiky jejích plánů. Přesně takového člověka na své straně postrádala. A to, že jde o sice vzdálenou, ale pořád příbuznou, byla příjemná pojistka alespoň nějaké loajality. Co hodlá Laurette v Bradavicích dělat, jí bylo srdečně jedno, samozřejmě pokud nebude překážet jejím děvčatům.

„Ale jenom pokud s sebou vezmeš pár sudů toho výborného claretu, drahá. Obávám se, že ve Skotsku bychom po této stránce velmi trpěly.”

Klíčová slova: intriky / talent / tajemství